Putovaní velkou divo-Čínou 2014 - část 1

8. 10. 2014 | Země, kde na každém kroku narážíte na superlativ nej ... největší, nejčistší, nejkrásnější, nejhlubší ... pokud chcete zjistit, jestli tomu tak opravdu bylo, budete si to muset přečíst, ale POZOR, je to hóóóóódně dlouhé, tak si na to raději vezměte dovolenou.

Úvod

To, že pojedeme do Číny v nás uzrálo hned, jakmile tam odjela naše Petra na jeden rok studovat, jak se čte a píše ten rozsypaný čaj. Bylo jasné, že když už se tam vypravíme, tak to nebude na otočku, jak na Jadran, ale že se tam zdržíme trošku déle, ať aspoň vidíme a zažijeme kousek z té země, která je čtvrtá největší na této planetě a z těch asijských na prvním místě. V polovině školního roku 2013/2014 bylo třeba začít plánovat nějakou trasu, zajistit ubytovaní a nakoupit letenky. Bez těchto věcí a fůru dalších nedostanete do pasu čínské vízum a bez něj můžete tak leda do háje a né do Číny. Ale i po splnění všech předepsaných úkonů, vyplnění několikastránkových formulářů, doložení potvrzení ze zaměstnání, dostatku finančních prostředků na účtu a zaplacení všech poplatků ještě stále nemáte jisté, že vízum dostanete. A to pomíjím ten fakt, že bychom měli jet do Prahy na čínskou ambasádu a vystát si na něj frontu. Naštěstí už dnes existuje spousta cestovních kanceláří, které toto úřednické kolečko za mírný poplatek vyřídí za vás a to ještě většinou k vaší spokojenosti. Pokud se rozhodnete cestovat do Číny s cestovkou a né po vlastní ose, tak jste toho všeho ušetřeni, ale zase jste limitováni zvoleným programem cestovní kanceláře. To že potom změníte vlastní itinerář cesty a jedete jinam, je už jen na vás a nikdo vás tam kvůli toho nekontroluje, jestli ho dodržujete. I většinu hostelů stačilo jen zarezervovat a později jen potvrdit nebo zrušit. Takže vše vyřízeno a po vysvědčení můžeme vyrazit.

Startujeme

29. června brzo ráno vstáváme a ještě dobalujeme poslední věci. V 6:00 na nás zvoní babička, která nám nese tři řízky v napěchované igelitce, aby nám prý po cestě nevyhládlo. Po té doráží i Kuba a jeho kamarád David, který nás veze do Ostravy Letímeimg-8133b.jpgna nádraží a odtud si to fičíme Pendolínem do Prahy. Vše jde na výbornou a na letišti jsme dokonce ještě před otevřením check inu. Let je rozdělen na dvě části, takže tu první, do Dubaje absolvujeme Boingem 737-800 a tu druhou, do Hong Kongu, největším dopravním letadlem na světě - Airbusem A380 se společností Emirates. V obou strojích si i v Economy třídě užijete naprostého pohodlí, takže vám těch 12 hodin ve vzduchu uběhne v naprosté pohodě. Kromě skvělého jídla a pití, které máte po celou dobu letu k dispozici, si můžete na obrazovce před sebou hrát hry, poslouchat hudbu, nebo koukat na nepřeberné množství filmů a za 2 dolary můžete klidně posílat i emaily a SMSky. Airbus měl teda navíc ještě jedno patro a u hlavního schodiště vodotrysk. Po vydatném obědě (či snídani - díky posunu času není jasno, který chod to byl) přistáváme 30. června v 15 hodin místního času na Hong Kongském letišti a těšíme se na setkání s Petrou, kterou jsme neviděli celý rok. Odbavení na celnici proběhlo sice rychle a bez problémů, ale na kufry jsme čekali hodinu. Konečně je máme a už se vítáme s Petrou, která nás už netrpělivě čeká a hned nám dává první ponaučení ... "Číňanů se na nic neptej, nic po nich nechtěj a ani od nich nic neber, jenom se tě budou snažit ojebat a chtít peníze". Přebalujeme Petřin batoh, který se jí začal všudypřítomným vlhkem rozpadat, do našich kufrů a vyrážíme autobusem z letiště do centra Hong Kongu. Kdyby to někomu pomohlo, tak 14 zastávek linkou A21. Po vystoupení z autobusu nás obklopují indičtí, pakistánští a arbští honáci turistů a snaží se nás nasměrovat každý to toho svého a zaručeně nejlepšího hostelu, no a když se jim to nedaří, tak nám začínají nabízet originál Rolexky "made in China" a Kubu si bere jeden stranou, protože se mu líbí a nabízí mu ten nejlepší "koks" z Hong Kongu se slevou. Slevu jsme nevyužili, ale za to konečně našli podchod k našemu hostelu. V podchodu jsme se museli Hostel Canadianprodrat mezi stovkami lidí a jejich krámky a najít ten správný výtah, který nás vyveze až do 7. patra k našemu hostelu Canadian. Tam, jak zjišťujeme, byla pouze recepce, takže opět do výtahu a bereme to zkratkou přes 14 ... 17 ... 7 ... 5 ... až do třetího patra, kde máme naše dva pokoje, které budeme chvíli obývat. Pokoj je sice menší, jak naše předsíň a kufr se v něm nedá pořádně otevřít do kořán, ale máme ventilátor a klimatizaci a dokonce i okno někam na nějaký chodník v třetím patře. Sociálka je vyřešená strašně fikaně stylem 3 in 1 a musíte se rozmyslet než do ní vlezete, co za potřebu chcete vlastně uspokojit.Sociální zařízení Je tak malá, že se nedá vyfotit ani rybím okem. Trochu jsme se ochladili, shodili přebytečnou zátěž a jelikož mi a Kubovi začalo kručet v žaludku, tak jsme šli hledat nějaké místo, kde bychom se najedli. Nemusíme chodit ani daleko a za chvíli už sedíme v nějaké jídelně a já si dávám pečenou rýži se šunkou a krevetami a Kuba nudle. Chvíli zápasíme s čínskými hůlkami, ale nakonec vyhrává lžíce a my si vychutnáváme první jídlo v Asii. Při placení se sice divíme vyššímu účtu, kdy za 2 jídla, pivo a Colu platíme více, jak potom všude jinde méně za jídlo s pitím pro 4 lidi. Banda jedna.

První den v Hong Kongu (1.7.)

Ráno se budíme naloženi ve vlastní šťávě, protože u klimatizace, která vám hučí nad hlavou, se spát nedá, tak jsme ji na noc vypnuli. Poučeni a promočeni ji další noci necháváme raději klidně pracovat. To, že je tady venku vedro s teplotami nad 35°C ani tak nevadí, jako to že je tu 90-ti % vlhkost. Klidně si to vyzkoušejte i tady ... vylijte na sebe kýbl vody a jděte se procházet ven. Jakmile opustíte klimatizovanou místnost jste mokří od hlavy až k patě, no a když k tomu ještě taháte na zádech fotobatoh, tak vám čvachtá pot i v sandálech. Takže osprchovat, uvařit si kávičku a vyrážíme do víru skutečného velkoměsta. Pro dnešek jsme si naplánovali cestu do Ocean Parku, kde jsou nachystány atrakce pro Chodba k hostelumalé i velké na celý den. Mimo jiné je tam i ZOO a akvárium. Ovšem jak se říká "člověk míní, pánbůh mění". Vyrážíme. Asi 50m od podchodu, kterým procházíme k našemu hostelu, mě něco cvrnkne do nohy a já zjišťuji, že jsem kopnul do Hančiny peněženky, která ji vypadla z nezapnuté taštičky přes rameno, kterou nesla celou dobu otočenou dnem vzhůru (úchyt na ramenní popruh byl přesně uprostřed). Uff, ještě že mi spadla na nohu. Když ji vkládá nazpět, zjišťuje, že chybí jeden pas. Celá se roztřese a je v šoku ... jakou máte šanci najít v několikamilionovém Hong Kongu pas? Nulovou. Okamžitě se obracím a spěchám cestou, kterou jsme přišli, až k výtahu do budovy s hostelem. Celou dobu hledím na zem, jestli ho náhodou neuvidím, ale nic. Vracím se pro zničenou Hanku a vyjíždíme výtahem do pokoje a prohledáváme kde co, jestli pas náhodou neobjevíme. Pro případ ztráty a vydání náhradního dokladu jsme měli pasy ofocené, ale jak to je z vízem do Číny netušíme. Nechávám zkroušenou Hanku na pokoji a vracím se pro děti s nemilou zprávou, že jsme ho nenašli. Dole u výtahu však stojí vysmátí oba dva a vítězoslavně mávají ztraceným pasem, který jim dal nějaký Ind, který ho našel v tom výtahu, kde z té tašky vypadnul. V zápětí vypadla i ona taška, ale do koše a pryč z našeho života. HOSANA! Dovolená může pokračovat. Stejně si ale na uklidnění musíme dát všichni panáka slivovice. Takže Ocean Park už dneska nestihneme, tak vymýšlíme náhradní plán a tím je procházka k zálivu, kde je na nábřeží obdoba Holywoodského chodníku slávy, akorát místo amerických herců, zde mají otisky dlaní slavní Asijští herci vč. Jackie Chana a Bruce Lee. Navíc je odsud nádherný výhled na nejfotografovanější místo v Hong Kongu na Victoria PeaZ květinového trhuk.
Celou dobu procházky je Kuba nabručený, protože má hlad a protože se stává jako urostlý a svalnatý blonďák středem pozornosti. Fotí si ho Číňani a pořád musí dávat nějaké interview dětem, které se ho ptají, co se mu v Hong Kongu líbí a co ne. Co se tak asi od hladového dozví ... jen to, že by tam měli mít více občerstvení. Po jídle navštěvujeme muzeum historie Hong Kongu a po něm hledáme vyhlášený ptačí trh. PMuzeum historie v Hong Kongurošlapeme pěšky 1/2 Hong Kongu, než nějaký trh vůbec objevíme, nejdříve takový klasický, kde koupíte od oblečení přes ovoce až po elektroniku, pak ohromný květinový a na konec přeci jenom nacházíme úžasný ptačí trh, kde najdete od vrabce přes loskutáky až po ohromné papoušky Ara, kteří na vás čínsky řvou "nečum". Odsud nás vyhání liják, tak se vracíme k hostelu, ale ještě si stihneme dát skvělé nudle a u pakistánců v podchodě koupit silné indické pivo a vodu. Okoupat, spát a snad se zítra do toho parku dostaneme.

Jak mě rozplakali v krámě s fototechnikou (2.7.)

Dneska začnu od konce dne. V místě, kde nastupujeme a vystupujeme z metra, je vedle stanice obchod s fototechnikou. Samozřejmě jsem ho musel prozkoumat a zjistit, co mají na krámě a taky hlavně z toho důvodu, že Kubovi nevydžela baterka v kameře GoPro 2 ani 5 min po celonočním nabíjení. Takže nová baterie za 500,-HK$ a zvědavost mi nedá a ptám se na cenu vystaveného Canonu EOS 5D III a EOS 6D. Odpověď si nechávám ještě 2x zopakovat, protože jsem si myslel, že má mizerná angličtina na ty číslovky nestačí. Stačila a i k tomu, že jsem nevěděl, jestli mám brečet štěstím nebo vzteky, co za zloděje máme u nás, kteří nás berou na hůl. V době, kdy se u nás prodával EOS 5D III za 80tis. Kč, tak tam byl za 47,5tis. a EOS 6D jen 24,5tis. místo našich 44tis. Kč.
A teď zpáOcean Parktky na začátek. Ráno vstáváme do slunečného dne a vydáváme se do Ocean Parku. Po cestě zastavujeme na snídani v obchůdku "eleven 7" a pak jedeme metrem ze stanice Tsim Sha Tsui pod mořem na protější ostrov do stanice Admirality. Tady si vystojíme frontu na dvoupatrový autobus č. 296 a s ním dojedeme až před samotnou bránu do parku. A já jsem zase doplatil na to, že jsem si ještě nezvykl schovávat fotoaparát do batohu dříve než vlezu někam do obchodu, restaurace, metra, či autobusu. Všude totiž jede klimatizace na plné obrátky a když tam vlezu s foťákem na krku, tak potom nemůžu fotit minimálně 1/2 hodiny, protože když vylezu ven, orosí se foťák na povrchu i uvnitř. Jinak je to taky pěkná rána do hlavy, když z vychlazené místnosti vylezete na rozpálenou ulici. Za branou si bereme mapu a užOcean Park podle ní obcházíme jednotlivé atrakce převážně vodního charakteru, ale taky kolotoče, horské dráhy, centrifugy, zkrátka vše, na co si vzpomenete a samozřejmě je zde obrovské akvárium, dále ptačí show s vycvičenými ptáky, počínaje papoušky přes dravce až po jeřáby, show s cvičenými delfíny, areál s línými pandami a samozřejmě s všudypřítomnými vřeštícími Číňany. Takže za celý den od 10 hod do 20 hod, kdy park zavírají, jsme toho měli doslova a do písmene "plné kecky". Nutno podotknout, že po organizační stránce to mají v parku dobře zvládnuté a i když se vám zdá, že fronta před vámi na cokoli je dlouhá, tak za chvíli jste na řadě. Vykolotočovaní a vymáčení ve vodě i v potu se vracíme na hostel, rychle nabít baterky, zapsat si poznámky do notesu a vyspat se na zítřek.

Big Buddha a promočený Kuba (3.7.)

Nějakému blbovi zvoní v 7 hod. mobil a on ho né a né zvednout, až zjistíme, že je to nastavený budík na mobilu našeho Kuby, který si ho schoval u nás na pokoji, aby ho neztratil ... zatrolené děcka. Takže vstáváme do neskutečného vedra aHong Kongské metro vlhka (tak tu snad ještě nebylo) a vyrážíme skrz náš snídaňový obchod se sendviči a vodou k údajně největšímu sedícímu Budhovi na světě. Takže hurá na metro. Jízda Hong Kongským metrem je zážitek a nemusíte se ho vůbec obávat. Je to skoro stejné, jako v Praze. Pokud nemáte, jako rodilí obyvatelé Hong Kongu pernamentku, musíte si koupit lístek v automatu. Ten bere jen čínské kreditní karty a naštěstí i papírové peníze a mince. Komunikace s automatem je v čínštině nebo anglickočínštině (jinak nevím, jak to nazvat). Na dotykovém panelu na mapě ukážete prstem cílovou stanici a objeví se vám cena za jeden lístek, kterou můžete upravit podle počtu osob, pak nasoukáte do otvoru požadovanou částku a čekáte, až vypadnou lístky. Při vstupu do metra necháte turniket přečíst čarový kód a při vystupování musíte celý lístek do turniketu vložit, jinak vás nepustí ven. Takže jsme jeli z naší stanice do stanice Lai King, zde přesedli a pokračovali až na konečnou stanici Tung Chung. Odsud máte dvě možnosti, jak se k Budhovi dostat. Ta první je pěšky přes kopečky, ale je to výlet na celý den a v tom vedru a při té vlhkosti to můžou zvolit jen sebevrazi a druhá možnost je lanovka a tu jsme si zvolili my. A stojíme opět ve frontě, nejdříve na lístky, pak na kabinku. Na fronty si musí člověk tady zvyknout, stojí se prakticky na cokoliv, lístky na dopravní prostředky počínaje a listky do muzeí a galerí konče. Zkouším zaplatit platební kartou. Karty Visa a Hong Kongské metroMasterCard sice neberou v metru a v autobusech, ale kdekoliv jinde ano, myšleno tím muzea, galerie, lanovky, obchody atd. Takže platím, automatickými tahy zadávám pin a ouha ... nic. Zkouším to znovu a zase se stejným výsledkem ... špatný pin. Sakra, přeci nejsem takový pitomec abych si nezapamatoval 4 číslice, notabene, když doma skoro jinak než kartou neplatím. Čumím na tu klávesnici platebního terminálu a ejhle ... ona má obrácený číselník. Takže si ho otočím vzhůru nohama, zadám pin a ... transakce schválena. Zaplaceno a my konečně vyrážíme "standardní" kabinkou vzhůru do hor 6 km k Budhovi. Píšu standardní, protože za příplatek si můžete vzít kabinku "Crystal" a ta má skleněnou podlahu, kterou koukáte přímo dolů pod sebe. Ta byla ale ženskou částí výpravy zamítnuta, tak se jen kocháme pohledem do stran na ostrovy, které tvoří Hong Kong, na přistávající letadla na letišti a na okolní přírodu. Z konečné stanice musíme projít uličkou se suvenýry a restauracemi, aby jsme se dostali až pod 268 schodů, které ještě musíme k Budhovi zdolat. Propocení, upečení a zadýchaní stojíme konečně nahoře a kocháme se pohledem na Budhu a výhleden do okolí. Socha Budhy se nachází v areálu kláštera Po Lin, s její stavbou se započalo v roce 1990 a dokončena byla v roce 1993. Je 34m vysoká, váží přes 250t a je složena s 202 bronzových plátů.

Od Budhy sjíždíme nazpět lanovkou dolů a zatím, co děvčata jdou vyhledat do obchodního centra toalety, Kuba využívá tuto chvíli k ochlazení a leze doprostřed náměstíčka, kde na několika místech z dlažby stříká do výšky voda. Stejná Rybářská vesnice - Hong Kongatrakce je i v Ostravě na Masarykově náměstí, akorát s tím rozdílem, že v Ostravě se v tom koupou cikáni a tady náš Kuba s dvěmi malými Angličany. Po ochlazení jedeme s mokrým a zapáchajícím Kubou 45 min autobusem do tradiční rybářské vesnice Tai O. Aspoň zapadl mezi místní obyvatele, protože zapáchal rybinou stejně, jako to bylo cítit ve vesnici. Označení "tradiční rybářská vesnice"  musíte brát s rezervou, jelikož místní obyvatelé místo ryb už více loví turisty a vozí je v motorových člunech za skákajícími delfíny. Neskočili jsme jim na lep, teda na háček a celou vesnici jsme si prošli pěšky - skrz rybí trh mezi maličkými, oplechovanými domky až na samotný konec. Jediná větší budova byla nějaká hala, ve které byly naskládány modré sudy s fialovou, odporně páchnoucí pastou bahnité konzistence, patrně rybí pRybářská vesnice - Hong Kongaštika nebo co. Tu samou jsme potom našli i na tržišti v úhledných skleničkách s nalepenou, nic neříkající etiketou. Rozesmál mě tam jeden turista, který tuto skleničku držel v ruce a vysvětloval manželce, že je to "honey" (med). Do té doby jsem netušil, co ryby všechno zvládnou, ale v Číně je možné všechno a pán se tvářil velice zasvěceně. Z vesnice se vracíme do centra tím samým autobusem a teď je už úplně jedno, kdo se čvachtal ve vodotrysku a kdo ne, protože rybinou smrdíme všichni stejně.

Rychle se vracíme na hostel, kde si beru pouze stativ a upalujeme si chytnout místo u zábradlí na chodníku slávy, abychom mohli shlédnout světelnou show, které není ve světě rovno, nad mrakodrapy na Victoria Peak. Show se koná každý den od 20:00, ale před 19:00 jsou už všechny lavičky obsazené a místa na stativ u zábradlí už skoro taky. Naštěstí mi tam jedno a řekl bych to nejlepší nechali a já nečekaje na Večeřežádnou show jsem začal fotit, protože zrovna probíhala nádherná modrá hodinka a světlo bylo přímo úžasné. Show ohlašovali každých 10 minut s tím, že je to to nejúžasnější, co můžete vidět a nikde jinde už neuvidíte. Samozřejmě to sáme máme u nás na sídlišti na místní diskotéce ... celé to trvalo 13 min, zablikalo pár zelených laserů a bylo hotovo, nic co by stálo za zapnutí foťáku, ovšem všichni tleskali jako blázni. Pochybuji ovšem, že je ti u těch vypínačů na druhé straně zálivu slyšeli. Rozhodně více za to stálo fotit modrou hodinku a přicházející soumrak, protože se začaly rozsvěcovat v mrakodrapech světla a na nich barevné reklamy. Nic, balíme fidlátka, jdeme zbaštit misku rýže, zapít to Hong Kongským pivem, umýt, vyčůrat a spát.

Jedeme se upéct na Macau (4.7.)

Při každodenní koupi snídaně musíme dávat pozor, abychom náhodou nešlápli na tlusté, opilé černošky, které sedí na schodech do obchodu, řvou po procházejících lidech a imrvére chlemtají pivo z plechovky.
Tím začínáme další skvělý den v Hong Kongu. Z metra vystupujeme ve stanici Central a odsud jdeme do přístaviště, kde na nás čekají ohromně velké a rychlé lodě TurboJet, které s námi doplují na ostrov Macao. Macao bylo stejně jako Hong Kong kolonií, ale portugalskou, o čemž svědčí názvy ulic v portugalštině. V TurboJetu se cestuje stejně pohodlně, jako letadlem, akorát to tam trochu více houpe, takže se někomu nemusí udělat dobře, což dobře demonstrovalo několik Číňanů se slabým žaludkem, naštěstí do předem připravených sáčků, stejně jako v letadle. Patrně nejspíše nevydrželi pohled na čtyři Čechy, kteří se při tom houpání nacpávali svou snídaní. Cca po hodině plavby vystupujem z lodi v přístavu "Terminal Maritimo do Porto Exterior". V hale nás odchytává honačka turistů a rychle ze sebe chrlí všechno, co můžeme vidět, ale že to stejně nestihneme neboť jsou všude šílené fronty na autobusy, taxíky jsou drahé, rikšy pomalé a že nás všude vezme autem, což prý normálně stojí 3000,- MC$, ale že jsme to my, tak nám udělá cenu a sveze nás za 2000,- MC$. Dala nám mapu, poděkovali jsme ji a řekli, že si to ještě rozmyslíme. Vyšli jsme do vedra (tak takové tu ještě nebylo ... Hosteska40°C) před terminál, kde stály nádherné hostesky, které zase pro změnu lákaly turisty do místních hotelů a kasín, kterých už je na Macau více, jak koloniálních památek. Ještě jsme se ani nestačili rozkoukat a už tu byla zase naše naháněčka a když prý teda jinak nedáme, tak za 1000,- MC$. Nedali jsme a všude jsme se dostali bez front místními autobusovými linkami za 3,20 MC$. Všude do autobusu musíte mít nachystáno přesně drobných, protože řidič vám nic nevydá, ani peníze, ani lístek. Drobné hodíte pouze do kasičky a jedete. A takto stejně to funguje i v autobusech v Hong Kongu. Takže od terminálu jsme jeli autobusem č. 10 napříč celým ostrovem až na konečnou, kde jsme začali prohlídku Macaa budhistickým chrámem A-Ma. Pro množství turistů a silně zapáchajícího aroma z hořících modlitebních tyčinek prcháme po Rua da Barra do stínu na náměstí Lilau Square, pokračujeme kolem kostela sv. Vavřince a divadla krále Pedra V. na náměstí Leal Senado a odsud uličkami k nejznámnější památce na Macau k ruině kostela sv. Pavla, z kterého po ničivém požáru a rozkradení stavebního materiálu na okolní domy zbyla jen čelní stěna. Po prohlídce ruiny a pokochání se úžasným výhledem na Macao zakupujeme ledové ovocné šťávy a bloudíme uličkami nazpět a hledáme nějakou autobusovou zastávku, ze které se dostaneme sice blíže k terminálu, ale jen do čtvrti s kasíny. Vše, co jsme chtěli vidět jsme našli a spokojeni se TurboJetem zase vrátili do Hong Kongu. Ještě než jsme šli spát, jsme Překvapení k večeřimuseli s věčně hladovým Kubou jít na večeři do restaurace, kde si objednal překvapení. K jeho překvapení to byla jen miska s rýží a masem a ve druhé misce dostal slepičí vývar, ve kterém plaval uvařený slepičí pařát, což je oblíbená pochoutka Číňanů. My vozíme na výlety řízky a oni si pochutnávají na slepičích pařátech. Vývar jsem ochutnal a byl velice dobrý, ale pařát chutnal jak truhlářský klíh.

Na Victoria Peak se loučíme s Hong Kongem (5.7.)

Balíme kufry a necháváme je na recepci, protože se jedeme rozloučit s Hong Kongem na nejznámější vyhlídku, na Victoria Peak. Je vedro až k zalknutí a začíná krápat. Než projedeme metrem z naší stanice na Central a vylezeme ven, je všechno mokré a my přišli o ohromný liják. Je to aspoň na chvíli poznat ve vzduchu, který se trochu ochladil. Victoria Peak je kopec, který se tyčí nad Hong Kongem a dostanete se na Na šikmé plošeněj tramvají, či lanovkou, teda něčím takovým, jako jezdí u nás na Petřín. Z dolní do horní stanice trvá cesta 10 min a do lanovky se vleze přesně 120 lidí (95 sedících a 25 stojících). Samozřejmě je zde zakázáno kouřit a pít (jakékoliv nápoje) pod velkými pokutami. Kouření je za 5000,- HK$ a pití za 1000,- HK$. Vynásobte si to 3 a máte výsledek v českých korunách. Tady se ovšem lístek nedal zaplatit platební kartou, takže vyškrabáváme poslední HK dolary a necháváme se vyvést na nejvyšší bod nad Hong Kongem s výškou 552 m n.m., kde se pak kocháme úžasným výhledem na město pod námi. Vše je zahaleno všudypřítomným oparem, ale i tak to stojí za to. Z vyhlídky sjíždíme do města a Petra si ještě kupuje nějakou literaturu, kterou využije ke studiu, a která jde koupit jen zde, protože přímo v Číně je autor na indexu a tudíž jeho knihy nedostupné. Samozřejmě na samý závěr nesmíme zapomenout navštívit známou čtvrť SoHo (South of Hollywood Road), dříve plná obchodů s porcelánem, nyní plná restaurací, galerií, barů, nočních podniků a tržišť. Celá čtvrť je ve svažitém terénu a protínají ji velice úzké cesty. Je to i oblíbená natáčecí destinace Jeana Clauda Van Damma (sakra, dá se to vůbec skloňovat?!), který tuto čtvrť použil ve filmu Konraband a Orlí stezka. A tím jsme zakončili naše 5-ti denní putování Hong Kongem. V 17:30 odjíždíme metrem z naší stanice na čínskou hranici. Tady nastupuje tradiční úřednické kolečko se všemi kontrolami a po jeho absolvování nastupujeme zpět do metra a pod mořem vyrážíme vstříct dalšímu dobrodružství do Číny.

Z metra vystupujeme v Shenzenu a žasneme. Číňani jsou první lidé ve vesmíru, co používají metro, jako stroj času. Právě jsme se totiž z budoucnosti ocitli přímo ve středověku. První co vás udeří do očí je špína. Špína v metru, na ulicích, na WC a do toho všude chrchlající, smrkající a říhající Číňani. Kontrast jako prase. V Hong Kongu stále někdo poletoval a uklízel a tady táhne popelář popelnici, zakopne, ta se mu celá vysype na zem, něco tam nohou přihrne nazpět, zvedne a odjíždí a více jak polovinu nechává ležet na zemi. Když se zeptáte 5-ti Číňanů, kteří spolu komunikují, na cestu k vašemu hostelu, ukáže vám každý na jinou stranu a ještě vám bude tvrdit, že on ví cestu nejlépe. Bloudili jsme Shenzenem od 19:00 do 23:00 než se nám podařilo najít naše ubytování, ale marně jsme bušili pěstičkami do dveří a opírali se o zvonek, nikdo nám neotevřel. To, že tady máte zabukované ubytování a složenou zálohu, ještě neznamená že ho opravdu dostanete. To jsme Petře na začátku moc nevěřili, že tady nic neplatí a ničemu a nikomu se nedá věřit. Opravdu nedá, ale i zde se najdou světlé vyjímky. Po telefonickém rozhovoru s majitelem nám bylo odpovězeno, že on bydlí daleko a že se mu už nechce jet za námi s klíčemi, aby nám otevřel byt, který jsme si pronajali. Sousedka, která mu tam dělá recepční i uklizečku se nám sice omlouvala, ale bohužel s tím nic nenadělala. Nabídla se, že nám pomůže najít nějaký hotel, což jsme přivítali, ale její pomoc skončila hned dole u dveří, kde nám před vchodem do domu ukázala prstem na hotel, kde prý se máme zeptat jestli tam nemají volné pokoje a odešla. Takto jsme se ptali ještě ve dvanácti dalších hotelích a nachodili u toho pěšky asi 10km. Taxíky, na které jsme mávali, byly buď obsazené nebo nás prostě ignorovali. Už jsme se pomalu smiřovali s tím, že pojedeme na letiště a tam prostě počkáme celý den, než nás odbaví na náš let do Kunmingu,Holiday Inn když jsme v dáli uviděli svítit ještě jedno světýlko ... jedno veliké, zelené písmenko H. Tak to bude buď nemocnice (Hospital) nebo hotel. Jdeme k budově a dovnitř, a huráá hotel, a má volný pokoj a hned 100 volných pokojů. No bodejť, vždyť na tom neonu nesvítil ten zbytek "oliday inn". Pokoj na jednu noc tady stojí, jak v Hong Kongu na celý týden. Jelikož už ale byly skoro 2 hodiny ráno a potem se na nás začalo rozpadat oblečení a smrděli jsme více, jak místní bezdomovci, bylo rozhodnuto. Bereme dva pokoje a umýt a spát. V saténovém povlečení se spalo báječně, ale v tu chvíli bych vzal zavděk i vojenským kavalcem s píchavou dekou.

Pokračovat na část 2

Komentáře (2)

  • 2
    Jirka Kopřiva13. 9. 2016, 21.57
    Píšeš poutavě, ale abych řekl pravdu ani ti ty zážitky nezávidím.
  • 1
    JaDr24. 8. 2016, 18.16
    Tak jsem to přečetl celé a jako vždy super čtení. Měl by ses stát spisovatelem.

Přidat komentář



(nebude zveřejněn)



Ochrana proti spamu (prosím, zodpovězte následující otázku):