Putovaní velkou divo-Čínou 2014 - část 3

8. 10. 2014 | Cesta od ztraceného obzoru, kde veverky nežerou bombóny přes rýžové terasy a utopené herce až domů

Ztracený obzor - Shangri-La (Šangri-La) (14.7.)

Budíček máme v 6:20, rychle dobalujeme a za mírného děště si jdeme chytnout taxi, které nás má odvézt na autobusové stanoviště. Ovšem jindy plné stanoviště taxíků zeje prázdnotou. Naštěstí kolem jezdí ještě státní taxi. Zastavujeme první, ale ten nás odmítnul a druhý byl taky debil. Zastavil, vlezli jsme mu do auta a až jsme seděli, tak řekl, že neví, kde je to autobusové stanoviště, odkud nám jede náš autobus. Vozil nás po celém Lijiangu, až narazil na jedno, skasíroval nás o 30¥ a zmizel. A my s hrůzou zjistili, že to není to naše stanoviště, ze kterého nám za necelých 30 minut měl odjet náš autobus. Znovu se nám podařilo odchytit taxi, tentokráte s inteligentnějším řidičem a ten nás za necelých 15 minut, ale pro nás nekonečných, konečně dovezl na správné místo. Na stanovišti se potkáváme s jistou paní, která zatím byla všude tam, kde my a opět jede na stejné místo, do Shangri-La. Je z Francie, doma nechala děti a manžela a jen tak si odjela procestovat Čínu. V příštím životě chci být Francouz. Konečně nastupujeme a vydáváme se na čtyřhodinovou cestu, plnou serpentin, mlhy, deště a stoupání až na náhorní Tibetskou planinu, kde se bájné město Shangri-La nachází. Shangri-Laimg-9083b.jpgShangri-La je smyšleným místem, které ve své knize "Ztracený obzor" popisuje James Hilton jako tajemné údolí někde v pohoří Kchun-lun-šan, ovládané klášterem lámů. Je to místo, které by mělo být rájem na zemi, kde žijí štastní lidé v míru a dožívají se úctyhodného věku. Ikdyž Hiltonovi tato kniha vyšla až v roku 1933, tak toto mystické místo, Shangri-La, zmiňuje ve své básnické sbírce "Příběh údolí broskvového květu" i čínský básník Tchao Čchien (365-427). Dokonce sám Hitler byl tak posedlý legendou Shangri-La, že nacistické Německo vyslalo do Číny a Tibetu 7 expedic, aby ono místo našli a s ním i "nadřazenou rasu", která zde měla žít. Jedné této expedice se účastnili i dva Rakušáci, podle jejichž příběhu vznikla kniha a film "Sedm let v Tibetu". Takže kvůli zvýšení turistického ruchu je těchto bájných míst v Číně více a každé je zaručeně to pravé. Myslím, že my jsem navštívili asi to nejopravdovější. Přijíždíme do Shangri-La, které se dříve jmenovalo Zhongdian, na čas a před stanovištěm už čeká ve špalíru houf otravných naháněčů turistů a přemísťuje se od jednoho vchodu ke druhému, stejně jako my uvnitř. Petra je čínsky pošle tam, kde končí záda a my v klidu procházíme houfem zkoprnělých Číňanů, kteří nemohou uvěřit, že tam umí nadávat čínsky ještě někdo jiný, než oni. Autobus nás jen za 4¥ doveze až do starého města, kde po chvilce bloudění nacházíme náš hostel "Tavern 47". Prvního ledna 2014 v časných ranních hodinách zde vypukl v 1000 let staré tibetské čtvrti požár, kterému lehlo Shangri-Laza oběť 242 domů, naštěstí bez újmy na životech a k našemu štestí se zastavil před naším hostelem. Díky tomu se ale k němu musíme dostat větší oklikou. Hostel je velice útulný a v jeho restauraci si dáváme hned oběd - nudle s jačím masem. Po obědě jedeme navštívit nádherný budhistický komplex Sumzanling. Je to uzavřené místo se samými kláštery a domečky, kde mniši bydlí, modlí se, chodí do školy a samozřejmě i pracují. Vydáváme se po dlouhých schodech do klášterů, kam lidé přinášeji dary a pokládají je k jednotlivým bůžkům aby je ochránili nebo aby jim splnili přání. Převážně jsou to peníze, ale taky nějaké jídlo a dokonce jsme objevili i láhev Coca Coly. Opět mě tady rozesmáli čínští turisté, kteří o živé přírodě ví asi velké prd, protože zde objevili kočku a snažili se jí nakrmit tvrdými bombony. Naštěstí měla kočka více rozumu než oni, zaprskala a zmizela v jednom z klášterů. Zrovna tak my dva s Petrou jsme využili chvíli, kdy za námi zrovna nikdo nelezl a prolezli jsme pootevřenou brankou k jednomu klášteru, který byl mimo hlavní turistickou trasu a kromě jednoho mladého, sedícího mnicha na schodech, zde vůbec nikdo nebyl. Vešli jsme dovnitř a protože jsme zde byli úplně sami, tak jsme šmejdili i tam, kde se asi normálně nesmí, takže jsme takhle zabloudili i do klášterní kuchyně, kde cosi bublalo v kotlíku nad ohněm a na kamenné lavici ležela useknutá jačí hlava. Místnost byla více méně bez nábytku a krom nádobí, tam nebylo nic dalšího. Celou dobu našeho šmejdění se odněkud nad námi ozývalo takové melodické mumlání, tak jsme se rozhodli, že zjistíme co to je. Vrátili jsme se až ke vchodu, odkud se na jedné straně tyčilo někam do výšky vysoké a široké schodiště s velice úzkými a nízkými schodnicemi ... žebřík by byl lepší. Koukneme na sebe, jestli to risknem a už opatrně našlapujeme směrem vzhůru. Ikdyž jsme našlapovali velice opatrně a snažili jsme být potichu, tak ty schody vrzaly tak, že to probudilo i toho mnicha, co spal venku a přišel se podívat, co tam děláme. Koukli jsme na něj, jestli se máme vrátit dolů, ale on se usmál a pokynul nám, že máme pokračovat dál. S přibývající výškou zesilovalo i ono mumlání. Na posledním schodu jsme zůstali stát s hubou otevřenou v němém úžasu. Kolem stěn na kobercích seděli se skříženými nohami mladí mniši, před sebou na malém stojánku měli své modlitby, které za kývavého pohybu horní poloviny těla drmolili svými ústy. Nejstarší mnich, co chShangri-Laodil kolem dokola náz vyzval, ať jdeme dále a my jsme si mohli projít celé patro kláštera, kde měli mniši své ložnice a kde se učili přeříkávat své sútry. Jediné, co mě mrzí, že jsem si je nevyfotil. V celém areálu se uvnitř klášterů nesmí fotit, ale tady by mi to snad dovolili. Měl jsem sice foťák na krku, ale s takovou posvátnou úctou jsem se ho bál použít. Přitom na některé dopadaly úžasné paprsky slunce skrz okna, které byly vykresleny ještě jemným poletujícím prachem z koberců a rohoží na kterých mniši seděli. Bohužel ta fotka zůstala jen v mé hlavě. Tak snad někdy příště. Po návratu na hostel si dáváme skvělý jačí burger a zapíjíme to vynikajícím Cabernetem z místních vinic. Víno nás příjemně uvolnilo a ještě více umocnilo atmosféru tohoto bájného místa. Nicméně nikomu z nás ještě nepřipadalo nic divné a nikomu ani divně nebylo. Až ráno.

Funíme do národního parku Potatso (15.7.)

Ráno vstávám s takovou motolicí, jako kdybych vypil toho vína sud. Tři schody na toaletu funím tak, že se málem o mně pokusí infarkt a až teď si uvědomuji v čem je problém ... v nadmořské výšce. Shangri-La leží na tibetské náhorní planině v nadmořské výšce 3500 m, tak je tady vzdoušek trochu řidší, jak u nás doma. Snídaně to určitě spraví, akorát je třeba se vyvarovat prudších pohybů. Spravila a rovněž náladu. Za celou dobu jsme se totiž stravovali jen čínsky a konečně až skoro na hranicích s Tibetem dostáváme evropskou snídani ... míchaná vajíčka se špekem, tousty a Kuba si dává palačinky s burákovým máslem. V 9 hodin si nás vyzvedává řidič malé dodávky a za 150¥ nás odváží do 30 km vzdáleného národního parku Potatso - nejkrásnějšího, největšího a nejčistšího. Ikdyž si Číňani hodně potrpí na pozitivní superlativ "nej" a ve většině případů opak bývá pravdou, tak v tomto případě nekecal ani průvodce, tak ani Shangri-Lasamotní Číňani a to se jim moc nedá věřit, neb se vás snaží stále ojebat, což se nám za malou chvíli potvrdilo. Než jsme odjížděli do parku, tak jsme si kupovali dva lístky pro dospělé ke vstupu přímo v našem hostelu se slevou za 440¥ s tím, že studentské koupíme přímo na místě. Stály o 10¥ více než ty pro dospělé z hostelu, takže jsme moc neušetřili. Počasí bylo mizerné, zima a pršelo, tak si Petra přímo při vstupu zapůjčuje péřový kabát, který ji sahá skoro až na paty. Průměrné roční teploty se zde pohybují okolo 6°C a jak pravil pan vedoucí z hostelu, tady je jenom zima a ještě větší zima, což jsme mu museli dát za pravdu. S sebou taháme i dvě kyslíkové masky, protože se budeme pohybovat v nadmořské výšce od 4000 m do 5000 m, tak si ten vzduch trošku zahustíme. Na doporučení majitelky hostelu si je zakupujeme raději u ní, protože v parku mají sice ty samé, ale asi o 40¥ dražší. Takže jsme oblečeni a vybaveni a můžeme vyrazit. První, kdo nás v parku vítá, jsou volně pobíhající prasátka. Jak čínská, tak i ta klasická růžová. Nikomu nevadí a proplétají se mezi lidma na parkovišti. Celá prohlídka národního parku je přizpůsobena hlavně čínským turistům, to znamená, že musí být pěkně naplánovaná a zorganizovaná, což pro Evropana, navyklého samostatnému uvažování a zvyklého volně chodit po horách to může být trochu zklamáním, ale pro Číňana to je prostě nutnost. Park je dost rozlehlý a pohybujete se zde jednak autobusy, které vás vždy dovezou na Shangri-Lazačátek několikakilometrového treku a pěšky po dřevěných lávkách. V každém autobusu je zapnutá televize a běží na něm instruktážní video v čínštině o tom, jak se v parku nemáte chovat a co nesmíte dělat, takže neustále sledujete, že nemáte do přírody nic odhazovat, pouze do odpadkových košů, že jsou zde speciální odpadkové koše na baterie z vašich přístrojů, že nesmíte běhat mimo vyznačené trasy, nic sbírat, nic krmit a chovat se tiše. Zajímavé kolik Číňanů neumí čínsky, když jsme to pochopili i my a Petra nám to ještě přeložila. Příroda je zde zatím opravdu nádherná a čistá, což dokládají lišejníky, které pokrývají místní lesnatý porost a zvířat by zde podle informační tabule mělo být taky dost. V parku žijí medvěd černý i hnědý, rys, leopard, jeleni, bobři, yaci, veverky a spousta ptactva. Veverky můžeme potvrdit, protože se nám přišly ukázat a dělat vylomeniny před houf turistů. Připadalo mi, že je Číňani vidí poprvé v životě, jak z nich byli na větvi, ale co víc byli i naštvaní, že veverka žere z ruky hnusnému bílému Američanovi sušenku od Sedity, když se jim před tím do nich nepodařilo dostat mentolku a tabulku čokolády. Takže pokud někdo chcete vidět tento úžasný park v jeho plné kráse, tak neváhejte a jeďte sem, protože za pár let se tu můžete dočkat i lunaparku s aquaparkem dohromady. Číňani se v přírodě bohužel neumějí chovat, takže jsme lovili z rašeliniště vyhozené baterie z foťáku, které tam vyhodila paní před námi, ikdyž ten koš na ně byl od ní vzdálen 2 metry, řvou celou dobu pochodu, takže ty veverky musely být asi hluché, jinak by nepřiběhly, lítají po lese mimo trasu, jak urvaní ze řetězu a fotí se z urvaným hřibem, který měl chudák tu smůlu, že zrovna rostl vedle trasy a paní ho viděla asi poprvé v životě. Do této chvíle jsem si myslel, že si Petra vymýšlí, když je pomlouvala, že jsou to nevychovaná čuňata (řečeno moc mírně), ale po tomto zážitku jsem jí musel dát plně za pravdu. Ale i tak si myslím, že když je jich tolik miliónů, že jich přeci jenom bude pár slušných, než ta tisícovka, co šlapala před námi. Když jsem řekl milióny, tak přesné údaje o počtu obyvatel v Číně jsou velice nepřesné a proč? Protože statistické údaje o počtu obyvatel se sčítají jen z dokumentů od Číňanů, kteří umějí psát a hlavně se umí podepsat. A jelikož je tady šílená negramotnost, tak se nikdy nedoberou správných čísel. O té negramotnosti jsme se zde mohli sami přesvedčit, když jsme stopovali taxíky. Jeden nám zastavil a když mu Petra ukazoval na papíře adresu s naším hostelem, tak řekl, že neumí číst. Hmm, jak asi udělal řidičák? Nijak, neudělal. Celá rodina se mu poskládala na auto a on se někde za domem na louce naučil jezdit a nyní tím živí celou rodinu. A takovýchto taxikářů je tady hodně. Kromě toho jsem si všiml, že všechny motorky i skůtry měly omezovače rychlosti na 50 km/h. Když jsem se ptal proč, tak jsem dostal odpověď, že kvůli tomu, aby se při jejich stylu jízdy nepozabíjeli. Nic, to Shangri-Labyla taková malá odbočka. Z parku jsme se vrátili promomočeni od šíleného lijáku a zahříváme se jačí polívkou a jačím masem s nudlemi a jako bonus na závěr si s Petrou objednáváme tradiční tibetský čaj s jačím máslem. Majitelka (Tibeťanka) a posléze i její manžel (Koreec) se nás přišli zeptat a ubezpečit, jestli tento nápoj opravdu chceme, protože žádnému cizinci nechutná. Chtěli jsme a opravdu chutnal jen Petře a mi. Voní po vanilce a oříšcích, ale je slaný. Člověk si musí na jeho chuť zvyknout.

Blíží se čas našeho odjezdu a my sledujeme nervózně hodinky, protože nám majitel slíbil odvoz na autobusové nádraží a stále se nevrácel, když odvážel z hostelu ještě nějaké Francouze a Holanďany, kteří Čínou putovali jen od McDonaldu ke KFC. Konečně dorazil a my odjíždíme z Shangri-La "spacím autobusem" do Kunmingu, odkud máme letět do Guilinu (Kuej-linu). Spací autobus je kapitola sama o sobě. Jedná se o běžný dálkový Shangri-Laautobus, podobný jako u nás, kde stejný počet sedadel k sezení nahradili stejným počtem lůžek. Tři řady vedle sebe a dvě nad sebou s tím, že vzadu spalo 10 lidí - 5 a 5 nad sebou. Zážitek na celý život. Lůžka jsou přizbůsobené Číňanům, takže já se svými rozměry jsem měl trochu problém. S pokrčenýma nohama, ne 2x ale 3x esovitě prohnutou páteří a zaseklýma ramenama v úzkem lůžku jsme v polospánku a v polobdění s prdějícími Číňany cestovali 10 hodin do Kunmingu.

Málem jsme zažili další teroristický útok (16.7.)

Ráno, rozlámaní jako kdyby nás lámali v kole, se hrabeme ven ze spacího autobusu a vydáváme se směrem na vlakové nádraží v Kunmingu, kde si chceme zakoupit lístky na vlak z Guilinu do Kantonu, odkud budeme odlétat domů. Nejdříve se samozřejmě musíme posilnit a tak snídáme naše oblíbené nudle u Ujgurů. Po snídani se na nádraží vydáváme už jen dva - já a Petra. Jelikož zde při nedávném atentátu zahynulo dost lidí, jsou zde posíleny ozbrojené složky a pohybuje se zde plno policistů a vojáků. Před nádražím stojí nejméně 6 padesátimetrových front, čekajících na průchod kontrolním skenerem. Těm se vyhýbáme tak, že se procpeme až k nim a dohlížejícího policisty se ptáme, kde je tady možno zakoupit lístky. Ukáže někam za sebe a my rovnou procházíme skrz skenery blíže k nádraží. Vzápětí se ale už musíme zařadit do neméně kratší fronty k jedné z 9-ti pokladen. Pomalým tempem postupujeme v před a já po oku sleduji, jak na mně z vedlejší fronty pořád čumí jeden Číňan. Najednou se osmělí a vyhrkne: "Uer ár jů from?". Tak mu odpovídám: "Czech Republic" ... čumí jak puk a nic, nezabral, tak jinak "Czechoslovakia" ... zase nic ... "Havel, Husák, Jágr, Baroš (ten vždycky zabere v Turecku) ... kde nic není, ani čert nebere. Tak zkusím "Middle Europe" ... zase vedle, tak už se naseru a ..."California" ... a hle ... "Jééés ou kej, aj ken". Jo ty vole, ty víš úplné hovno. Petra se řechtá, ale vzápětí nám ztuhne úsměv na líci. Po 45 minutách strávených ve frontě a ještě 10-ti lidma před náma se okýnko u pokladny zavřelo a pokladní to zabalila a někam zmizela. A teď začala mela. Všichni z naší fronty se začali tlačit na stejné pozice do těch vedlejších a začala velká strkanice a nadávání, protože si to nikdo nechtěl nechat líbit a už už se schylovalo k dalšímu atentátu, kdy jsem myslel, že je tam vlastnoručně na jednu hromadu pozabíjím já. Petra mě raději táhne stranou do další fronty k automatu, kde, jak nám tvrdí místní zřízenec, zakoupíme ty lístky taky. Ani náhodou, když zadáme jednu ze dvou stanic, buď tu, ze které chceme vyjet a nebo tu, kam chceme přijet, tak nám automat nenabídne tu druhou. Nic, vzdáváme boj s čínskou hydrou a po promrhaných dvou hodinách si jdeme opět koupit lístky na spací autobus. Je to sice nepohodlné, ale za to dražší, jak ten vlak.Kunming
KunmingJelikož máme do odletu ječtě dost času, tak se vydáváme hledat místní vyhlášený květinový a ptačí trh. Nevím, jestli všechny webové stránky a průvodci kecají, ale v každém našem květinářství mají úplně stejný, né-li větší výběr než tady. A na ptačím trhu jsme krom dvou bedniček s kuřaty a kachňaty viděli jen samé akvarijní rybičky, želvičky, křečky, štěňata a koťata v klecích. Raději jsme se odebrali na letiště a odletěli do Guilinu. Petra, znalá místních poměrů, okamžitě odchytává taxi, usmlouvá cenu a za 1/2 hodiny jsme ve městě, na rozdíl od autobusu, kterému to trvá přes hodinu. Ubytováváme se v "Green Forest Hostel" a chystáme se na zítřejší výlet do rýžové spižírny Číny. Je zde zase vedro a vlhko, jak v prádelně ... mazec.

V čínské rýžové spižírně Longsheng (Longšeng) (17.7.)

Vyjímečně vstáváme později v 8:30 a balíme si společně věci do jedné krosny na jednu noc v Longsheng s vyhlášenými terasovitými políčky s rýží. Kufry necháváme na hotelu a jdeme navštívit místní vyhlášenou kavárnu, kterou ponejvíce navštěvují cizinci, pak si jdeme koupit něco k snídani do pekárny, ale jelikož to Kubu moc neuspokojilo, musel se ještě jít najíst vedle do KFC. Ve 12 hodin konečne vyrážíme skrz Guilin do hor, kde šplháme serpentinami mezi skalami, přes Longshenghorské potoky a závaly až k národnímu parku, kde na jeho hranicích musíme zaplatit vstup (100¥ za dospělého a 50¥ za studenta) a pokračujeme až na konečnou odkud už musíme šlapat po svých do kopců, kde se terasovitá políčka nacházejí. Od tohoto roku můžete využít další dopravní prostředek pro cestu vzhůru a to lanovku, která ovšem změnila ráz zdejší krajiny k horšímu. Trčí tady v krajině, jak pěst na oko. My volíme cestu po svých. Dole u autobusu čeká houf Číňanek s divnými drdoly na hlavě a s nůšemi na zádech. Jsou to nosičky zavazadel, které vám kufry, či cokoliv jiného vynesou v nůši nahoru do kopců. My jejich služeb nevyužijeme, ale další turista ano. Ženská chce nejdříve 50¥, poté slevňuje na 30¥ a když vidí, že kšeft nebude, tak bere 20¥ a do nůše batoh a už s ním maže nahoru tak rychle, že jí pomalu nejde Longshengstačit. My jdeme svým tempem a pomalu po kamenité ztezce šplháme strmě mezi rýžovými políčky až k našemu hostelu "Dragon". Cesta nám tvala ze spodu až k hostelu necelé 2 hodiny. Hanka s Kubou zůstávají na hostelu a my s Petrou se vydáváme ješte hodinu vzhůru do kopců na západ slunka. Západ se sice konal, ale díky oparu nebyl nic moc. Vracíme se za tmy. K večeři si dávám rýži dušenou na ohni v bambusu a po ní jdeme spát, protože ráno musíme dole stihnout v 9 hodin odjezd autobusu nazpět do Guilinu

Obědváme strupatou rybu a večeři si ugrilujeme (18.7.)

LongshengRáno zde dostáváme evropskou snídani, stejně jako v Shangrila - vajíčka se slaninou s tousty a čaj. Poté sestupujeme za slunečného počasí nazpět nezi rýžovými políčky až k dolní stanici lanovky, odkud nás v 9 hodin odváží autobus do Guilinu. Umytí a převlečení spěcháme rychle za Petřinými kamarády, Daisy a Yanem, kteří už na nás čekají s obědem v jedné restauraci. Vítáme se a děkujeme jim, že Petře pomáhali a předáváme jim nějaké maličkosti. Mimo jiné i láhev Becherovky, kterou Daisy i Yan hned ochutnávají a Daisy se u ní dobře šklebí. Pak následuje bohatý oběd, kde na otáčivémGuilin stole je několik druhů jídel a vy si můžete každou porci k sobě pootočit a něco dobrého si vybrat. Máme vepřové kuličky, hovězí na zelenině, nakládaný okurek, plněné knedlíčky s masem i zeleninou, několik druhů omáček a tomu všemu vévodí smažená ryba obalovaná v testíčku, která ma na sobě výrůstky, které vypadají jako bradavice. Vzhledem sice nic moc, ale za to chutí byla vynikající. Zmizela jako první. Celý oběd završíme zákuskem, banánem v těstíčku.Guilin Po obědě, se vydáváme společně do Yanova ateliéru, ve kterém má Petra uschovány všechny svoje věci, které tu za ten rok studií potřebovala. Čekáme s tou velkou hromadou věcí na taxi, ale žádné nás nechce vzít, tak nás nakonec odváží Yan a my začínáme přebalovat a třídit všechny věci z krabic do našich kufrů. Jenom pro představu, jaké je zde vlhko, tak když jsme brali Petřin kufr, tak byl z jedné strany opatřen pěknou plísní, která se dostala dokonce i dovnitř kufru a napadla některé věci. Něco jsme museli vyprat a vydesinfikovat a něco vyhodit, ale to až doma. Čekáme na hostelu, až si nás přijde vyzvednout někdo z cestovky u které jsme si zaplatili podívanou na tradiční rybolov za pomoci kormoránů. Upřímně, jsem původně očekával něco jiného, ale z tradičního lovu se stala komerce a atrakce pro turisty, takže kouzlo rybolovu je to tam.Guilin Takže nás nahnali na výletní loď, s námi ještě autobus černochů hovořících francouzsky, počkali jsme až se setmí a vyrazili. My na velké lodi a s námi po boku dva bambusové vory s kormorány, poháněné křovinořezem. Rybáři zapálili na přídích voru lucerny, podvázali kormoránům krky, aby ryby nepolykali a naházeli je do vody. Co chvilku se Guilinnějaký kormorán vynořil s rybou ve voleti, rybář mu ji vytáhnul, hodil do koše a kormorána do vody a tak to trvalo hodinu, než jsme zase přirazili ke břehu. Od nábřeží spěcháme ke studentskému kampusu, ve kterém Petra studovala i bydlela a setkáváme se zde s jejími spolužáky. Společně pak jdeme posedět k jednomu stánkaři do uličky, kde se dělá samé barbecue a vybíráme si z různých pochutin na špejli, co nám má ugrilovat, takže si dáváme kuřecí, hovězí, vepřové, lilek, brokolici, nějakou trávu a vše zapíjíme nějakým studeným čínským pivem, protože to je celkem dosti ostré. Po večeři se loučíme a odjíždíme na hostel kde se chystáme na další výlet.

 Mezi skalami z bankovky do Yangshuo (Jang-šuo) (19.7.)

GuilinVstáváme brzy ráno v 6:30 abychom nezaspali na autobus, který nás má v 7:15 odvézt k lodi, se kterou poplujeme 5 hodin po řece Li až do Yangshuo. Loučíme se s Malým Žlutým Tygrem, což je přeložené jméno kocoura z hostelu, který vypadá, jak Garfield a vyrážíme. Díky skvělé čínské organizaci přijíždí autobus až v 8 hodin a na loď se dostáváme až v 10 hodin, takže 2 hodiny zevlujeme mezi nástupní budovou v přístavišti a molem, kde sice lodě stojí, ale zatím do nich lezou jenom Číňani. Konečně dojde řada i na nás a my konečně nastupujeme do lodi. Tam, jak zjišťujeme podle místenek, nesedíme spolu, ale 2 a 2 u jiného stolu s Číňany. Což o to, nám je to celkem jedno, ale Číňani si chodí stěžovat průvodkyni, že s námi sedět nechtějí. Což ale nechtějí rovněž, tak sedět sami se sebou. Vyřešíme to tak, že si sesedneme a oni ať se poperou mezi sebou. Sedíme u stolu, protože součástí plavby je i oběd, který ovšem nestojí moc za řeč. Celou cestu proplouváme mezi špičatými krasovými homolemi mezi kterými se klikatí řeka Li (Li-ťiang), která má představovat Yangshuosmaragdovou stuhu. Stuhu možná, ale od kdy je smaragd hnědý, netuším. Počasí nám zrovna nepřeje a více prší než svítí sluníčko. I tak trávíme většinu času na palubě, protože dole v kajutě je vydýchaný vzduch. S námi tu stojí i spousta Číňanů, kteří drží v rukách papírovou bankovku s vyobrazenými homolemi na zadní straně a stále se hádají a pokřikují na sebe, že jsou to ty nebo tyhle skály, kolem kterých plujeme. Za jejich halekání se konečně dostáváme do Yangshuo a jdeme se ubytovat do hostelu "How Flower", kde se připravujeme na večerní divadelní představení, které se celé odehrává v kostýmech na vodě řeky Li. Procházímé večerním městem, kde jeho malebnost narušují velké blikající světelné reklamy a najednou zůstáváme všichni stát v úžasu před místní nemocnicí "garážového typu". V tomto stylu jsou zde i obchody ... ráno vytáhnete roletu a prodáváte, ale vytáhnout roletu a operovat, tak to jsem viděl poprvé až tady.Yangshuo Místnost velikosti garáže, na jedné straně obslužný pult a regály s něčím, co mohlo být zároveň lékárna, naproti tomu řada dřevěných židlí, na kterých seděli pacienti, kdy někteří z nich měli v ruce zapíchnutou kapačku, která byla zavěšena na lanku nad nimi. V druhé polovině garáže, teda nemocnice byly za poodhrnutým závěsem dvě lůžka. Na jednom se patrně operovalo a to druhé bylo snad lůžková část nemocnice nebo sloužila místnímu šamanovi, pardon, doktorovi, aby si mohl po obědové trochu zdřímnout. Na zadní stěně byly ještě dveře, ale žádnou další místnost bych tam nepředpokládal, spíše vedly někam do zadní ulice, kde se vyhazovali odpadky, teda asi vyřezané střeva, které už neviděly a amputované končetiny. Ne, netuším, zkrátka tam byly dveře. Když se probíráme z toho šoku, tak pokračujeme na vodní divadelní představení. Dávali nějaký kus o zhrzené lásce, kdy se chudý chasník zamiloval do bohaté princezny nebo že by chudá princezna se zamilovala do bohatého chasníka a samozřejmě jim to nikdo Yangshuoz jejich okolí nepřál ... zkrátka Romeo a Julie "Made in China". Celé představení, které bylo opravdu nádherné bylo jak jinak narušováno Číňany, kteří se tu vesele bavili, nahlas telefonovali a bezostyšně hulili smradlavá cigára. I ti komáři byli méně otravnějši. Zkrátka Číňani se neumějí chovat nikde.

S blechami ve spacím autobuse (20.7.)

Protože máme ještě trochu času, tak se jdeme ráno projít městem a vylézáme na jednu z homolí, ze které je nádherná vyhlídka na město a okolní kopečky. Po sprše vyrážíme autobusem zpět do Guilinu. Tentokrát byl narvaný až po střechu a někteří cestující seděli na umělohmotných stoličkách, které se u nás prodávají v Ikea jako stupátko pro děti k umyvadlu, namačkáni jeden za druhým uprostřed uličky. V GuilinGuilinu navštěvujeme různé trhy a obchody a nakupejeme různé suvenýry i něco na sebe. Pro jednou měníme čínskou kuchyni za indickou a pochutnáváme si na výborném obědě. Po něm jdeme do parku, kde si fotím na jezírku uprostřed Z Yangshou do Kuang-čou (Kanton)města 2 pagody, vracíme se do hostelu pro kufry a ve 21 hodin odjíždíme opět spacím autobusem z Guilinu do třetího největšího města v Číně, do Guangzhou (Kuang-čou), zkrátka do Kantonu. Autobus je trošku luxusnější než ten posledně. Na úkor širšího lůžka se zúžily uličky, takže jsem měl co dělat, abych tam prostrkal fotobatoh, natož pak svůj pivní batoh, ale podařilo se. Na místo spaní jsem do půlnoci čuměl na televizi na nějakou čínskou akční slátaninu a poslouchal nahlas prdícího Číňana za mnou. V 8 hodin ráno vylézáme na nádraží z autobusu a začínáme si škrábat štípance od blech.

Safari patrně není mezinárodní slovo (21.7.)

Safari park - KantonJsme v Kantonu, je zde silný opar, ale taky to může být i smog. Před autobusovým stanovištěm Petra ukecává cenu za taxi (z 80¥ na 60¥) a řidič kupodivu i ví, kam nás má zavest, takže jsme za malou chvíli u našeho hostelu. Vyjíždíme výtahem do 15-tého patra, kde je recepce a majitelka nás tu nechává se vysprchovat a převléknout. Jelikož náš pokoj není ještě volný tak se Petra zůstává tady učit a nás samotné posílá do Safari Parku, že už jsme v Číně dost dlouho, abychom se tu pohybovali bez ní. Ikdyž jsme byli předchozí navštěvou ZOO značně zklamaní, přeci jenom se odhodláme a vyrážíme. Jediné čím nás vybavila bylo to, na které stanici metra máme vystoupit a že za autobus, který nás tam od toho metra doveze nemáme platit. Jakmile po nás budou chtít peníze, tak jsme ve špatném autobuse. První fázi, jízdu metrem jsme úspěšně zvládli, ale najít autobusovou zastávku s autobusem zadarmo už bylo horší. Žádný Číňan nám nepomohl, protože kromě fráze "Where are you from" a očekávane odpovědi "USA" neumí Anglicky vůbec a mezinárodní slovíčkKantono Safari jim už neříká absolutně nic a to ani tehdy, když stojí pod bilboardem jak hrom a kromě Anglicky to tam mají napsáno i Čínsky a navíc i s dost výmluvnými obrázky zvířat. To zkrátka nejde pochopit nebo jsem měl asi špatný přízvuk. Naštěstí nás zachraňuje nějaký portugalský student a nasměruje nás na tu správnou zastávku a my jsme konečně v Safari parku. Park se nám opravdu líbil a bylo vidět, že je tady zvířatům věnovaná náležitá péče a pokud se ocitnete v Kantonu, tak si jeho prohlídku nenechte ujít. Naopak ZOO v Kunmingu by patřilo zavřít včetně jeho zřízenců a vedení. Na zpáteční cestě chvíli zápasíme s automatem na lístky v metru, který tvrdošíjně odmítá vkládané bankovky i mince, ale nakonec se to podaří a my se vracíme do hostelu, kde už máme připravený náš pokoj ve 29. patře s úchvatným výhledem na smogový mrak nad Kantonem a dokonce vidíme i na buzerplac vojenských kasáren pod námi, odkud se až k nám nahoru nese řev nějakého lampasáka. Tak rychle vykoupat, navonět a spát. Zítra večer letíme domů.

Letíme domů (22.7.)

KantonPřevalujeme se v postelích, různě přebalujeme kufry a batoh a odhodláváme se ještě naposledy vyrazit ven. Kufry necháváme tady a vyrážíme na poslední procházku v Číně. Pěšky se dostáváme až na Kantonkoloniální ostrov Shamian o který se kdysi dělila Anglie a Francie  v poměru 3 : 2. Byl významným přístavištěm i strategickým obranným bodem během První a druhé opiové války. Všechny budovy byly postaveny v evropském stylu a kdysi zde bylyKanton konzuláty řady zemí, mimo jiné i Československa. Nyní se zde už nachází pouze jeden konzulát a to Polský. Bloumáme uličkami starého Kantonu, ale před odpoledním vedrem se vracíme schovat zpátky na hostel.
O půlnoci odlétáme domů, kde se na nás určitě už všichni těší, jako my na ně. A nejvíce se určitě těší Frodík (kocour), který je na službě u babičky. Tak Číno ahoj.

Závěr

Pokud jste se dostali ve čtení až sem, tak vás obdivuji i děkuji zároveň a jsem rád, že vás to aspoň trochu zaujalo. Kdyby jste náhodou s výletem do Číny váhali, tak se nedejte některými pasážemi odradit. Nic není tak horké, jak se uvaří a každý problém jsme vždycky vyřešili, ale hlavně taky díky naší Petře, která se velice dobře domluví čínsky, anglicky, francouzsky i německy. A hlavně jí patří náš velký dík, že nám tu cestu perfektně připravila, ikdyž to někdy neměla lehké, jak s Číňany, tak s námi. Čína je ohromná země a my z ní viděli jen malý kousek, ale nelitujeme vynaložených prostředků a přestože to někdy vypadalo, že se nám tam nelíbí, tak opak je pravdou. Bylo to super! A ještě jednou, Petro díky.

 

Vlajka Čínyflag-of-china.jpgvstup do galerie

Komentáře (2)

  • 2
    Zdeněk30. 8. 2016, 9.52
    Super! Mockrát díky, že jsi si s tím dal tu práci, opravdu to stojí za přečtení!
    Parádní výlet.
    Jdu na fotky :-).
  • 1
    JaDr25. 8. 2016, 9.13
    Tak jsem to dočetl až na konec. Díky Martine za poutavé vyprávění a tak jsem alespoň v duchu virtuálně procestoval s Vámi tou divo-Čínou. V mnoha pasážích jsem se jen divil, že se tam dá vůbec jet, natož se domluvit. Prostě jiný kraj jiný mrav. Přeji celé Tvé rodinné výpravě, aby jste zase někdy v cestovatelství navštívili nějakou tu exotiku a Tys jí tak báječně popsal.

Přidat komentář



(nebude zveřejněn)



Ochrana proti spamu (prosím, zodpovězte následující otázku):