Putovaní velkou divo-Čínou 2014 - část 2

8. 10. 2014 | WC na sto způsobů, chceme zavřít ZOO, objíždíme hluchého Buddhu, asi si trhneme v Šasi a budeme bojovat s draky

Ozbrojeni nastupujeme k letu do Kunmingu (6.7.)

Po včerejší peripetii s hledáním noclehu si užíváme pohodlí hotelu a dlouho spíme, někteří až do 12ti hodin. Kuba se vydává na vlastní pěst koupit něco k snídani dolů na ulici. Děvčata vaří kafe, co si vezeme z Hong Kongu a Kuba přináší Snídaněnějaké sladké rolády a instantní nudle, které, když se zalijí vařící vodou, jsou docela chutné. Co teda neukočíroval je jedna roláda, o které si myslel, že je polita čokoládou, ale místo toho to byl mořská, slaná řasa a jediný komu to chutnalo byl náš odpadkový koš. Hotel k naší velké lítosti opouštíme v jednu hodinu odpoledne a šlapeme opět pěšky ve vedru asi 20 minut na metro, které nás má dovést 14. stanic k letištnímu terminálu. Omyl, jen k autobusové zastávce a odsud teprve autobusem na letiště. Shenzenské letiště má nádhernou, novou, moderní budovu. Po on-line check-inu, přímo v hale letiště, odbavujeme zavazadla a jdeme se nechat prošacovat na celnici. Samozřejme jsme zapomněli schovat do kufrů gel na vlasy a krém na opalování. Šup s tím do fotobatohu a snad to projde. Prošlo, celník to považoval za baterie. Po celním odbavení částečně jdeme a částečně jedeme dlouhým koridorem lemovaným samými obchody s kabelkami (nechápu) k našemu gate s číslem 31. Jen pro zajímavost těch gate je na letišti 78. Sedíme a čekáme než se ten náš otevře a mezi tím se všemožně snažíme otevřít pytlík se sladkostmi, které jsme si koupili. Selhávají všechny pokusy ... zuby, nehty, hrana křesla, až najednou Hanka povídá: "Netrap se s tím Petřičko, já ti dám na to otevření NOŽÍK". A už drží zavírací nůž v ruce. Coooo??!? Okamžitě to schovej zpátky. My si děláme starosti, kam schovat krémy a on si vesele projede scanerem ostrý zavírací nůž v kabelce a nikdo si toho vůbec nevšimne.

Za tmy přilétáme do Kunmingu a vítá nás příjemná teplota 24°C, konečně žádný hic. Hned za východem nás odchytává černý taxikář (ve smyslu, že nemá opravňující licenci) a nabízí nám, že nás odveze k našemu hostelu za 160¥. Díky tomu, že se ale naVečeře první pohled zamiloval do našeho Kuby, jsme usmlouvali cenu na 130¥ a neseděl jsem ve předu v taxiku. Ta samá cesta autobusem stojí sice 110¥, ale musíte jednou přestupovat a trvá 1,5 hodiny. Autem to trvalo jenom 40 minut a vysadil nás přímo před naším hostelem The Hump. Kolem na ulici jsou samí prodejci s jídlem a neskutečně to tu voní, až se nám sbíhají sliny. Máme pokoj pro 4 osoby i s WC a sprchou, ovšem ty jsou bez stropu. VečeřeVečeříme v místní restauraci, kde místní omladina hraje nějaké uřvané hry a pak jdeme spát. Kuba si dal k večeři hovězí "SNAKE" s limetkou, mátou a pálivými papričkami, správně snack, ale tak to bylo napsáno na jídelním lístku a já si dal omeletu s rýží a kuřecím masem. Nutno podotknout, že po tréninku z Hong Kongu už bravurně ovládáme hůlky i lžíci.

Chystáme se lynčovat zaněstnance ZOO (7.7.)

Dnešní den začínáme návštěvou zahrad Věčného jara, kde se nachází spousta jezírek s nádhernými lekníny a vodním ptactvem. Samozřejmě taky spousta Číňanů, kteří si na nás ukazují prstem a nahlas šeptají "hele Američani". Skutečnost je taková, že většina obyčejných Číňanů žádného Američana neviděla, tak proto všichni, co nevypadají jako Číňani, jsou Američani. Někteří z nás, zde v parku, narazili na krutou čínskou WCrealitu a tou jsou veřejné toalety o jejichž existenci vám dává váš nos avízo na kilometry dopředu. Ale když musíš, tak musíš. Toaleta je většinou místnost o čtyřech stěnách, s rýhou uprostřed. Vejdete, stoupnete si nad rýhu, stáhnete gatě, podřepnete a vykonáte potřebu. A takhle se řadíte jeden za druhého, jako vláček, takže koukáte na prdel toho před vámi. Na nějaké kabinky zapomeňte, maximálně narazíte na oddělující, asi metr vysoké zídky a v těch "nóbl" WC mají dvířka. Co se týče papíru a vody, tak pokud nemáte vlastní, tak na místní rychle zapomeňte. A když už je oboje k mání, tak si to zaplatíte. I pro náš vlhčený a voňavý toaletní papír to byl šok, když zjistil, kde nastane jeho konec. No a to nejlepší na závěr, jelikWCož se tady taky šetří vodou, tak se ty hromady splachují velmi sporadicky a vypadá to, že až už lezou z toho koryta ven. Takže pokud máte někdo slabý žaludek je lepší si vyhledat místečko někde v přírodě nebo ve městě u popelnic. Je tady ještě jedna věc, co smrdí tak, že i hovno voní. Číňaní to jedí a je to pro ně pochoutka asi jako pro nás tvarůžky a jmenuje se to "smradlavé tofu". Nevím, jak se to vyrábí a ani to vědět nechci, ale zapáchá to hůř, jak ty WC.

Zahrady opuštíme a vydáváme se hledat největší budhistický komplex v provincii Yunnan, chrám Yuantong. Největší je vždy jen do té doby, než narazíte na další největší. Toto, v současnosti, oblíbené poutní ZOO Kunmingmísto se nachází v centru města v městské zástavbě na klidném místě a ani tam nebylo moc lidí. Z chrámového komplexu jdeme navštívit místní ZOO, která má být údajně nejhezčíZOO Kunming z celé Číny a kladné reference na ni najdete i od návštěvníků na internetu. Škoda, že se nebyli podívat i do jiných ZOO. Tak toto bylo pro nás největší zklamání z tohoto dne a né-li z celého treku po Číně. To, že jsme největší atrakcí v ZOO byli my a né expozice zvířat, se nedá ani divit. Nejsem odborník na chov divokých zvířat v zajetí, ale když vidíte, že návštěvníci krmí mývaly sušenkami a nudlemi z místních stánků, vlci mají menší výběh, jak náš obývák (4,5x5m), opice nejdou přes špinavá skla a hustou síť vidět a všichni sudo i lichokopytníci mají celé výběhy, zdůrazňuji CELÉ výběhy, vyloženy cihelnou dlažbou nebo betonovými dlaždicemi a nad tím vším vřískají Číňani na kolotočích z velkého lunaparku, který je v ZOO taky, tak se vám chce brečet a řvát. Chytnout ředitele i se všemi zřízenci a do jednoho včetně pokladních je naházet do výběhu k tygrům a lvům a pak otevřít klece a všechny zvířata vypustit. Hovada ZOO Kunmingti, kteří toto dopustili a o nic menší ti, kteří na to ZOO pějí chválu na internetu. Navštívil jsem hodně ZOO, u nás i ve světě, ale tohle jsem teda ještě neviděl a ani už vidět nechci. Nevím, jestli k ponurosti tohoto místa přispělo i to, že celou dobu pršelo, ale dojem z toho byl katastrofální. To si teda ještě rozmyslím návštěvu Safari parku v Kantonu, kam se taky chystáme.

Posmutnělí opouštíme ZOO a jdeme si zlepšit náladu, nějakým jídlem do ulice Yuanxi, kde jsou samé stánky a restaurace s občerstvením. Nejdříve si dáváme v jedné jídelně, kde jsme patrně první bílí, co je navštívili, nějaké placky s masem a nudle a pak nesmíme minout ujgurskou jídelnu, kde vám připraví ty nejlepší nudle, co si můžete v Číně dopřát a ještě je před vámi s těstOběda vyrobí. Ujguři patří k utlačovanému čínskému etniku, která vyznává muslimskou víru. Utlačovaní jsou proto, protože obývají jednu z nejbohatších provincií na přírodní suroviny, které se jim znaží ostatní Číňani (Chanové) vytěžit. Proto je nemají rádi a sem tam na ně spáchají teroristický útok. Pozor, není to v důsledku víry, kterou vyznávají, ale v důsledku toho, že se je snaží vláda z jejich míst vytlačit a krajinu vydrancovat. Bohužel to pro Ujgury většinou končí vždy tragicky. Co má čínská vláda velice dobře zmáknuto je to, že se jako normální člověk nikde nedostanete ke střelné zbrani, pokud teda nejste voják nebo policista. Takže se tyto útoky většinou odehrávají se sekáčky na maso a noži proti vyzbrojeným policistům. Na všudypřítomný policejní dohled si zde zvyknete rychle a není nijak obtěžující. Na každém rohu najdete buď pevnou nebo mobilní policejní stanici a v ní 2 - 4 policisty. Od Ujgurů si jdeme prohlídnout třináctipatrovou západní pagodu Xisita z období Tang (16. století) a naproti ní, kousek dále její východní repliku Dongsita. Obě pagody jsou v malých parčících a jsou nepřístupné. Od pagod jdeme zpět do hostelu, povečeřet a nabalit věci, protože zítra po výletu z Kunmingu odjíždíme do Dali (Ta-li).

Jak je výhodné nerozumět anglicky, když jste na výletě s Američankou (8.7.)

Vstáváme brzy na domluvený odjezd mikrobusem do kamenného lesa, který je vzdálen 120km od Kunmingu. O cenu 600¥ za pronájem mikrobusu se s námi podělila cca 30-ti letá Kaliforňanka Grace korejského původu a o trochu mladší hluchoněmý Číňan Douo (s přezdívkou Duo). Bylo to poprvé v životě, kdy jsem tomu Číňanovi záviděl jeho handicap ... ta baba nezavřela hubu od té doby, co jsme si podali ruce na přivítanou a skončilo to zase podáním rukou, co jsme se rozloučili. Na konci výletu jsme měl nafouklou hlavu, jak průzkumný balón a bylo mé jediné štěstí, že neumím anglicky, tak jsem se s ní nemusel bavit. Cestovali jsme jeli 1,5 hodiny, což by normálně autobusem trvalo jednou tolik. Kamenný les Shilin (Š'-lin) je nejnavštěvovanějším krasovým útvarem v provincii Yunann. Šedé vápencové věže se nacházejí na ploše o rozloze 80 ha a místy dosahují do výše 30-ti metrů. Milióny let byl tento útvar mořským dnem, než moře ustoupilo a Shilin (Š'-lin)dno bylo vytlačeno na povrh. Povětrnostní vlivy daly některým útvarům zajímavé tvary a Číňani názvy, tak tady můžete najít ženu, čekajícího na svého muže, fénixe, který si čistí křídla, lotosový květ a další. Vše kolem je úhledně upraveno v duchu čínské turistiky ... chodníčky, kytičky, dlaždičky, stánky a taneční i hudební vložka. A do toho více turistů, jak těch kamenných útvarů. Řidič mikrobusu tvrdil, že nám prohlídka zabere více, jak 3 hodiny času, ale my jsme ji se vším všudy zvládli za 2 a skoro hodinu jsme ho pak čekali. Grace se nás ještě snažila ukecat na prohlídku nějaké jeskyně, ale neukecala a pouze jsme je k té jeskyni zavezli a vrátili jsme se nazpět do hostelu pro zavazadla. Konečně mi začala splaskávat hlava a přestalo hučet v uších. K večeru jsme se vydali na vlakové nádraží. Než se dostanete do čekárny nebo-li terminálu, kterých je tu kupodivu 5 a každá tak pro tisícovku lidí, musíte projít dvěmi policejními kontrolami (je tady min. 5 skenerů, jako na letišti a u každého 50-ti metrová fronta) a pak vám aspoň 3x kontrolují jízdenku. Ono není se co divit, protože právě na tomto nádraží se v březnu tohoto roku odehrál jeden z tragických teroristických útoků se 40-ti raněnými a 14-ti mrtvými. Každý terminál má několik příchodů na nástupiště k vlaku, které jsou otevřeny až stojí vlak na nástupišti. Vy potom spořádaně jdete správných východem, který vás dovede na perón, skoro až k vašemu vagónu. My jsme si zakoupili lístky do uzaviratelného spacího kupé se čtyřmi lůžky, klimatizací, rádiem, záclonkami a kytičkou ve váze. Další vagón byl taky lehátkový, žádné uzamykatelné kupé, ale takové vlakové kolumbárium, kde jste se nasoukali i se zavazadlem do kobky a hlavu jste měli do společné chodby. No a pak už tu byly jen klasické vagóny se sezením na tvrdých sedadlech bez polstru.

Ve dvou ke třem pagodám (9.7.)

Cesta z Kunmingu do Dali (Ta-li) tvala 6 hodin a přijeli jsme zde v 6 hodin ráno ještě za tmy. Před nádražím čeká zatím ten největší dav odchytávačů turistů, jaký jsme viděli a tahají nás za zavazadla, každý k tomu svému přibližovadlu. Takže nasadit ostré lokty a probojovat se k autobusové zastávce, kde se prozměnu zase musíme prodrat davem kufrů k prázdným místům na sezení. Číňani mají jednu ohromnou vlastnost ... jsou to mistři ve strkání, předbíhání a vecpání se kamkoli, hlavně do dopravních prostředků, tak pokud jste si mysleli, že se do autobusu vleze 40 osob, tak jste na omylu, protože se jich tam vleze jednou tolik a plus 10 dalších navrch. Takto jedeme 13 km z nového Dali do starého. Autobus Snídaně v Dalinás vyklopí před jednou z městských bran a my se pomalu prodíráme probouzejícími se a zatím práznými uličkami, kde prodavači s jídlem teprve rozpalují své vok pánve a trhovci ukládají ovoce na pulty, k našemu hostelu Friends Guesthouse. Večer se těmi uličkami pro turisty nedá pomalu ani projít. Hostel stojí na křižovatce vedle jižní brány a je od něj vidět směrem nahoru k horám nějaká pagoda. První osídlení v této oblasti nastalo před 4000 lety. Od východu na západ město obklopuje pohoří Cangshan s 3500 m vysokými vrcholy pokrytými sněhem a na jihu město ohraničuje velké jezero Erhai. V oblasti žije vedle sebe 25 etnik s nejpočetnějším etnikem Bai, které zde tvoří 65-ti % většinu populace. Kuba s Hankou jsou znaveni po cestě ve spacím voze a jdou pokračovat ve spaní a já s Petrou se vydáváme hledat chrámový komplex Chongsheng, ve kterém se nachází symbol města - 3 pagody. Nejdříve se vydáváme k pagodě, která se tyčí kousek nad místem, kde bydlíme. Ještě než se k ní dostaneme vidíme, jak z brány, za kterou pagoda stojí, vybíhají čínští manželé a pán se stativem ohání a odráží dotírající psy. Za nima se ještě nese spousta nadávek od nějaké báby, co jim hrozí pěstí. Jak jsme pochopili, pagoda je na soukromém pozemku a nemá cenu se k ní vůbec přibližovat. Takže nabíráme nový směr a pěšky šlapeme 3 km k chrámovému komplexu, kde 3 pagody stojí. Prostřední pagoda Qianxun má výšku 70 m a dříve se v ní dalo vyléSnídaně v Dalizt nahoru po žebříku, ale jakmile žebřík ztrouchnivěl a rozlomil se, pagodu pro turisty zavřeli. Zrovna tak její sousedky severní a jižní pagodu, které měří pouze 40 m. Kromě pagod je zde také spousta zajímavých chrámů věnovaných budhistickým bůžkům. Z komplexu se vracíme do města autobusem, budíme Hanku s Kubou, jdeme na nudle k Ujgurům a pak se až do večera procházíme uličkami starého města. 

Kolem kolem Budhova ucha (10.7.)

Jsme břibližně v polovině našeho putování Čínou. Ráno snídáme u místního stánkaře kaše. V nabídce má hrachovou a rýžovou. Obě vaří úplně plané a pak jen na vás, jestli si do nich nasypete sůl nebo cukr. Naše snídaňe v DaliNám nejvíce chutnala slaná, hrachová. Dnešek strávíme na nejrozšířenějším dopravním prostředku v Číně, na kole. Kdyby jste se v Číně někde pokusili o totéž, tak neudělejte stejnou chybu jako my a nepůjčujte si klasické kolo, na kterém jezdí všichni Číňani, ale půjčte si horské. Jelikož Číňani neoplývají zrovna výškou, tak zrovna tak ty klasická kola nebyla moc vysoká, jejich sedlovka nešla vysunout nebo už byla na hranicích své možnosti a vy pak šlapete, jako večerníček a musíte si dávat pozor aby jste si koleny nevyrazili zuby. Kola máme půjčena a vyrážíme z města dolů k druhému největšímu a údajně i nejčistšímu jezeru v Číně - k jezeru Erhai (Erchai). Název dostalo podle svého tvaru, kdy má připomínat Budhovo ucho - Er. Jenom by mě zajímalo, jak asi vypadají ty špinavá, když tady vErhai tomto končila kanalizace místní hotelové zástavby a přilehlých vesniček a místy ani moc nevonělo. Kolem jezera se vine cyklostezka, ale je lepší zabloudit a projíždět přilehlé vesničky a sledovat život místních obyvatel. Obvod jezera je 275 km, ale nám stačilo v tom vedru a na těch kolech ke spokojenosti jen 32 km. Někdo se pěkně opálil a někdo zase spálil. Cesta nazpět do kopce byl pěkný masochismus a pár kilíček šlo určitě dolů, ale ty jsme hned večer s ujgurskými nudlemi nabrali zpátky, aby jsme byli při síle k zítřejší cestě.

Tradiční páteční trhy v Shaxi (Ša-si) (11.7.)

Balíme a před hostelem se snažíme s taxikáři usmlouvat lepší cenu za cestu na autobusové nádraží. Ty potvory jsou ale domluveni a všichni chtějí stejně 15¥. Prý je to 10 km. Jasně, odečteme 4 km a jsme na skutečné vzdálenosti, ale co, u nás vám taxikář se třemi velkými zavazadly a ve čtyřech lidech za 45 korun ani neotevře dveře. Platíme a za chvíli už odjíždíme autobusem 20 km do nového Dali, kde přesedáme na další autobus a ten nás poveze cca 2,5 hodiny do Jianchuan. Lístek zakupujeme na autobusovém nádraží a při nástupu do autobusu, který byl jen pro 18 cestujících, nás řidič ještě skasíroval o dálniční poplatek. Nevím, jestli si to nevybral jen na vylepšení svého kapesného, protože dálniční mýtné jsme nikde vybírat neviděli, ale vybral to od všech cestujících. Mýtnice jsme sice neviděli, za to na dálnici narazíte na přechody, zpomalovací retardéry, od pěších přes cyklisty po oslí povozy, ale nejvíce nás dostaly náklaďáky a skůtry jezdící v protisměru v našem pruhu, prostě se někde netrefili na sjezdu nebo to brali zkratkou. V autobusech se snad kromě vykonání velké potřeby (možná jo, ale nezažili jsme) může taky vše, takže vám pod nohama praskájí slupky ze slunečnicových semen, kuřáci vesele hulí ostatním pod nos a bezostyšně tu všichni smrkají a chrchlají na podlahu. Už nikdy nebudu nadávat na naše ČSAD. V Jianchuan přestupujeme do dodávky, původně jen pro 7 lidí, ale ta vzápětí převádí Einsteinovou teorii relativity do praxe a rázem nás sedí v dodávce i s řidičem 11. Jelikož jsem trochu prostorově výraznější postavy, mám privilegium sedět vepředu vedle řidiče. Ten s námi upaluje nejdříve městem a potom serpentinami, což nedává dítě za mnou a plní jeden igelitový pytlík za druhým. Já mám zase jiný problém a to ten, abych při té zběsilé jízdě nevypadnul někde v zatáčce do rokle nebo abych neskákal řidiči za volant. Ten celou cestu troubí na klaskon, protože se tady zásadně předjíždí před vrcholem kopce nebo do pravotočivých zatáček. Problém mu nečíní ani přejíždění neodhrabaných sesuvů půdy, kdy jsem čuměl do rokle, aniž bych se musel z toho okna naklánět. Myslím, že více blbě než tomu dítěti, bylo asi andělu strážnému, co musel nad námi držet ochrannou ruku. Cestu jsme přežili, zaplatili 50¥ za 45 minut jízdy na horské dráze a byli jsme vysazeni přímo na začátku dlouhého a velkého tržiště ve starobylé vesničce Shaxi (Ša-siShaxi). Prodíráme se tržištem s kufry mezi stánky a davem lidí, až v jedné postranní uličce konečně nacházíme oázu klidu, náš hostel "Tea and Horse Caravan Trail Inn". Ubytujeme se v krásných pokojích a jdeme se najíst do jedné ze sousedních restaurací, kde nám připravili opravdu lukulské hody. Dokonce jsem ochutnali jejich specialitu - smažené kousky jačího sýra - vynikající záležitost. Po jídle Shaxijdeme na místním tradiční trh. Trhy se zde konají každý pátek už od roku 1415, kdy byly pouze na náměstí před chrámem, ale postupně se rozrostly do všech ulic ve vesnici a staly se tak i vyhledávanou turistickou atrakcí. Sjíždějí se sem trhovci i z okolních vesniček a ve stáncích nabízejí to, co vypěstovali nebo vyrobili, nebo si zde můžete nechat ve stánku i spravit zuby. Potkávají se zde sousedé i známí, probírají se místní drby a smlouvá se cena za zboží. Je zde tolik lidí, že z toho klaustrofobici můžou dostat šok. Vláda se pokoušela trhy z vesnice dostat mimo její ulice a vybudovala nové tržiště dále za vesnicí, nicméně celý projek skončil krachem, poněvadž tam nikdo nechodil ani prodávat, ani nakupovat. Projdeme celým trhem, vyjdeme z vesnice a mezi rýžovými a tabákovými políčky dojdeme až do sousední vesnice, kde nám na kopci nějaký děda otevírá bránu v hliněném plotě a zve nás k nakouknutí do hliněného kostelíku, který ovšem jako kostel moc nevypadá. Hlína je zde oblíbený stavební materiál a i většina domů v Shaxi je hliněná. Vracíme se do naší vesnicei, večeříme na náměstí s 600 let starým chrámem Xingjiao a starým divadlem Sideng Xitai v rádoby restauraci pro cizince a jdeme spát.

Tryskobusem do Lijiang (Li-ťiang) (12.7.)

Loučíme se z oázou klidu Shaxi a vydáváme se nazpět serpentinami do Jianchuanu. Tentokrát jsme měli lepšího řidiče a ani si nezaúčtoval zavazadla, pouze za osoby. Rovněž všichni cestující přežili bez úhony a nikdo nepotřeboval využít Cesta do Lijianguigelitové pytliky, kterých zde každý řidič vozí slušnou zásobu. Nicméně jednoho člena výpravy postihly neočekávané žaludeční potíže, takže Petra prohlásila, že na čínskou sračku jsou nejlepší čínské sračky a odběhla do místního špitálu, kde byla lékárna, pro nějaké léky. Je vidět, že čínský farmaceutický průmysl je daleko před tím naším, protože stačily pouze 2 tablety a bylo po sračce. Proto nejsou tyto léky schváleny u nás, jinak by naši felčaři asi nevydělali ani korunu. Jen pro zajímavost jsem se za Petrou do nemocnice vypravil, protože tam byla nějak dlouho a zarazilo mě, že před vchodem seděli za stolem doktoři (snad) a lákali pacienty do špitálu, jako by tam pořádali den otevřených dveří. Hned za vchodem byla prosklená zubní ordinace, která byla u nás moderní někdy v 80. letech minulého století a tady sloužila spíše na ukazovaní, než na trhání zubů. A dále jsem už raději nešel a naštěstí se Petra vracela i s léky, takže jsme po jejich požití a zapití mohli zase všichni posnídat skvělé nudle v místní jídelně. V 11:30 nasedáme do autobusu a vyrážíme do Lijiang. Ačkoli jsme byli několikrát ubezpečeni, že je to 400km daleko, zvládli jsme tuto vzdálenost pouze za 1,5 hodiny. Z toho vyplývá že Číňani nemají žadný časový ani délkový odhad nebo mají sakra rychlé autobusy. Bohužel první varianta je naprosto správná, jak jsme se o tom mohli přesvědčit v mnoha případech. Řidič na nás zase zkoušel v autobuse fintu s placením mýtného, ale chtěl od nás 2x více než od Číňanů, takže jsme dělali, že nerozumíme co chce a nedostal nic. Cesta se řvoucími Číňany, dětmi a slepicemi proběhla naštěstí hladce a my jsme se dostali do 800 let starého města Lijiang (Li-ťiang) ležícího na bývalé koňské a čajové stezce. ProLijiang svou jedinečnou architekturu, historii a kulturu je staré město od června 2012 zapsáno na seznamu památek UNESCO. Ubytovali jsme se v nejstarším hotelu ve městě "Enjoy Inn" a vyrazili natěšeni na prohlídku. Bohužel začalo strašně pršet a ikdyž jsme vydrželi chvíli chodit s deštníky a v pláštěnkách, stejně jsme se vrátili promočeni na hotel a doufali, že zítra bude lépe a my si město prohlídneme za lepšího počasí.

Jak jsem čekal až se mi ukáže nefritový drak (13.7.)

Zítra, teda dnes lépe není a celkem vydatně a hustě sačí. Bohužel jsme si vybrali období, kdy je tady nevíce srážek a to od května do září. Snídáme, někdo v hotelu a někdo na ulici a vyrážíme za deště jen ve Black Dragon Pooltřech do parku "Černého draka" kochat se pohledem od stejnojmenné tůně na věčně zasněženou horu "Nefritového draka". Je tak hnusně, že se mi hlavou honí myšlenky, že se vrátím na hotel a ze zbytku slivovice si taky jednoho draka pořídím. V hotelu jsme ale do parku dostali 4 lístky, tak jsme je museli stůj, co stůj využít. Za toho počasí jsme byli rádi, že jsme se mohli pokochat aspoň pohledem na tůň černého draka přes kterou se klene nádherný mramorový most Heilong Tan a nad hladinou se tyčí barevný altánek. Tento pohled i s horou pozadí je po čínské zdi snad druhý nejfotografovanějším místem v Číně. Nicméně pro deštivé počasí jsme byli ušetřeni pohledu na zasněženou majestátní pětitisícovku v pozadí. Ovšem cestovky Lijiangu vás na Nefritového draka za 500¥ za osobu dopraví. V ceně máte pojištění, zapůjčení zimního oblečení, kyslíkovou masku, průvodce a lístek na lanovku. V tomto počasí jsme to však nechtěli riskovat, protože když jsme neviděli horu, která byla stále schovaná v hustých mracích, tak těžko uvidíme něco z ní. Ze stejného důvodu byl zamítnut i druhý výlet do Soutěsky Tygřího Skoku. No není každý den posvícení. Vylézáme aspoň na vyhlídku na Sloní hoře, ze které je vidět na park a město ze shora. Když opuštíme park, tak přestává pršet, ale těžké tmavé mraky se né a né rozplynout. Procházíme uličkami města, kde jsou stánky s jídly normálními i nenormálními a vracíme se na hotel pro Hanku. Společně vyrážíme do rezidence klanu rodiny Mu, která za dynastií Ming a Čching ovládala město více jak 500 let. Dispozičně i vzhledem staveb připomíná tato rezidence miniaturu Zakázaného Města. V rezidenci jsme ochutnali i místní kukuřičnou pálenku, vyrobenou podle starých receptů, při které se všichni šklebí, jako by si kousli do puškvorce, nicméně těm, co za Čaučeska ochutnali v Rumunsku domácí Rakii, která chutnala po vyvržených žaludečních šťávách, to připadalo, jako lehká letní šťávička. Zrovna tak jsem zde narušil výklad jednomu českému sinologovi, který se zde rozplýval nad čínskou ekonomikou tím, že jsem mu řekl, že stát, který není schopen vyrobit vícevrstvý toaletní papír s perforací nad sebou, nemůže být ekonomická velmoc, takže zapomněl svůj další výklad a byl mi asi hrozně "zavázán". Pozdější ekonomický krach na čínské burze mi však dal za pravdu.
Počasí se umoudřuje a protrhává se obloha, takže se rozhoduji, že využiji ještě poslední lístek do parku a snad mi bude přáno a Nefritový drak vykoukne z nebes a já si ho vyfotím. Nevyfotil. Z internetu jsem zhruba věděl kde ten kopec je, tak jsem si našel onu profláknutou kompozici a s foťákem na stativu čekal, ... a čekal a čekal. Mezi tím jsem se stal atrakcí pro turisty a ti si fotili mě, potom já je, potom všichni společně, v jednu chvíli jsem měl kolem mé hlavy dalších 5, které chtěli vidět na co koukám do hledáčku, aby si to vyfotili taky, odháněl jsem jednoho otravného mnicha, který mi imrvére cpal do ruky nějaké vizitky a chtěl za ně peníze a nakonec jsem rozesmál jednoho turistu odpovědí, kdy na otázku "Na co čekám?" jsem mu odpověděl, že na lepší počasí. Mraky se honily sem a tam, ale hora se mi neukázala, tak jsem sbalil fidlátka a procpal se davem lidí k hotelu, aby jsem se zbalil na zítřejší odjezd do bájného místa ... Shangri-la.

Pokračovat na část 3


Přidat komentář



(nebude zveřejněn)



Ochrana proti spamu (prosím, zodpovězte následující otázku):