Paříž pro celou rodinu 2007

22. 4. 2010 | Aneb jak si proti sobě poštvat průvodkyni

Tyto prázdniny jsme se rozhodli, že zúročíme roční studijní pobyt naší Petry v Bretani a vyzkoušíme si ji přímo ve Francii, zda nebyla tato investice zbytečná. Musím konstatovat, že nebyla a byli jsme mile překvapeni nejen my, ale i někteří Pařížané se kterými hovořila, a kteří nevěřili, že pochazí z Česka (někteří taky nevěřili, že taková země je vůbec v Evropě). Nicméně její jazykové znalosti se nesetkali s pochopením u naší průvodkyně, která uměla francouzsky asi jako já, teda vůbec a se svou angličtinou se u frantíků moc nechytala. Ale abych nepředbíhal, tak vše hezky po pořádku.

Ač máme sice již děti trochu odrostlejší, rozhodli jsme se, že se podíváme do Disneylandu v Paříži. Zjistili jsme, že naše oblíbená cestovka ČEDOK nabízí zájezd, který nám byl šitý, jak na míru a to "Paříž pro celou rodinu". Zájezd zahrnoval jednodenní prohlídku města, návštěvu Asterix parku, návštěvu Disneylandu a 2x návštěvu aquaparků. Odjezd do Paříže byl naplánován na brzkou hodinu ranní, takže jsme si objednali taxi, naskládali do něj jeden kufr, fotobatoh, stativ, tašku s jídlem jako správní češi a vyrazili na cestu. Jediné nad čím se taxikář podivoval byl můj futrál se stativem a ptal se, zda jedu někam hrát golf. Uspokojila ho má odpověď, že golf nehraju, ale že budu chytat ryby v Seině. V autobuse nás uvítali příjemní řidiči s ještě příjemnějším nápojovým lístkem pro mně a teď už definitivně hurá směrem na Paříž. Po cestě českou republikou jsme posbírali další cestující a na poslední zastávce i mladou, pohlednou průvodkyni, která nás doprovázela. Po představení a překontrolování všech cestujících vytáhla ze svých složek hromádku papírů a jala se nám předčítat program zájezdu a seznamovat nás s jeho jednotlivými body, které nás v některých případech přiváděly v úžas. První perlička, u které jsme s naším Kubou vyprskli bylo seznámení s největší horskou dráhou v Evropě v Asterix parku, která má 7 "lupínků". Doslova a do písmene to takhle vyslovila a nám bylo hned jasné, že neví o co jde. Přečíst slovo "looping" jako "lupínek", tak to už musí být odborník na slovo vzatý. Náš smích ji trošičku rozhodil ze čtení toho svého elaborátu, ale za malou chvíli již zase perlila. Při představování Disneylandu z ní najednou vypadlo, že některé atrakce jsou postaveny ve stylu "velkého francouzského vynálezce Julese Verna", na což náš Kuba reagoval hlasitou poznámkou, že sice neví, co Verne vynalezl, ale že od něj četl nějaké knížky. Čímž jsme se u ní definitivně odepsali. Cesta dále ubíhala bez větších komplikací až do Paříže.

Někdo kdysi pravil, či napsal, že kulturnost národa se dá poznat podle jeho WC. Pokud je toto rčení pravda, tak ze všech zemí, které jsme zatím navštívili jsem si odnesl obrázek, že Francouzi jsou ty největší čuňata, které jsem zatím viděl. Na každé benzínové pumpě, na které jsme zastavovali, byly záchody rozbité, některé nefunkčí, opadané kachličky a někde potřeby vykonané i mimo mísu. Nikomu, krom nás, to zjevně nevadilo. O nic lépe nedopadly i WC u McDonalďs. Takže nejkulturnější národ jsou podle mně Němci. Tam se můžete z mísy doslova nažrat. Aspoň, že na hotelu, kde jsme bydleli byli čisté a funkční. Ale nepřijeli jsme se kochat krásami místních WC, ale krásami Paříže.

014_Pariz_2007Jediný klad naší průvodkyně byl v tom, že nás dokázala rychle přemístit z místa na místo a ještě rychleji sehnat lístky na požadovanou atrakci. Tou první byla návštěva Eiffelovy věže, kde jsme po krátkém vyčkávání a očumování obrněných policistů v plné zbroji postoupili ke kontrole zavazadel. Kontrolory jsem odzbrojil mou bravurní angličtinou "This maj fotobeg end tripod" tak, že už ani nepátrali zda ty minerálky nejsou náhodou Molotovův koktejl a pustili nás dále k výtahům. Než dorazíte nahoru musíte 2x přesedat. V malém prostoru výtahu Vám nepřipadne, jak vysoko se nalézáte a uhodí to na Vás až na samém vrcholu, kdy se do Vás opře vítr a Vy nejistě přistupujete k zábradlí a úžasle hledíte z té výšky pod sebe. Natrefili jsme celkem na skvělé počasí, takže bylo celkem obstojně vidět do dálky. Nahoře se sice s ostatními turisty rvete o každou díru v ochranném pletivu aby jste tam mohli prostrčit objektiv, ale stojí to za to. Na nižších patrech to je už volnější, takže se dá fotit i ze stativu. Dole pod Eiffelovkou jsem si při jedné příležitosti udělal další obrázek o tom, jak je EU otevřená pro všechny a to takový, že když jsem šel hledat WC (kupodivu celkem čisté, ale byli jsme tam brzo), tak mi nějaká cikánka vrazila do ruky lísteček se srdceryvným příběhem psaným nějakou divnou angličtinou o tom, jak přijela za prací a jak ji tam pomřela celá famílie a ji vyhodili z práce, protože je nemocná a musí živit děti a další bla, bla, bla .... Na mou českou odpověď, ať neotravuje, že já taky nejezdím do Rumunska žebrat vykulila oči a rychle zmizela. Po vykonaní potřeby, když jsem se vracel na místo srazu, jsem procházel kolem hloučku těchto cikánek a najednou jsem vyvalil oči já - já jim rozumněl - mluvily česky, čímž posílám pozdravy pomřelé a nemocné famílii někam k nám do republiky.

Od konstrukce pana Eiffela jsme spěchali na vyhlídkovou loď, která nás povozila po Seině a z ní jsme shlédli většinu024_Pariz_2007 památek, které by jsme jinak pěškobusem asi nestihli. Po prohlídce, při níž se nic zvláštního neudálo, jsme následovali naší průvodkyni až na Náměstí Svornosti, kde jsme dostali rozchod a následoval volný program. Rozhodli jsme se, že se podíváme do Lůvru, k Notre Dame a nazpáteční cestě k Vítěznému oblouku. Chvíli jsme se motali po Náměstí Svornosti než jsme nabrali ten správný kurz a vyrazili jsme přes park k Lůvru. No a na ten mám nezapomenutelný zážitek. Když jsme tam došli začal jsem si pomalu rozbalovat své fotografické nádobíčko. Zhruba jsem si našel místečko, ze kterého bych si fotnul pyramidu i budovy za ní a ještě bych si střihnul i nějaké to panoramko. Krásně jsem si to v hlavě sesumíroval a začal jsem. Vytáhnu stativ z obalu, hezky roztáhnu jeho nožičky, postavím a jdu si chystat foťák. I ten vytáhnu, nasadím na stativ, najdu si přesně tu kompozici, co jsem chtěl, nastavím expozici a najednou v hledáčku nějaký zelený flek. Zvednu zrak a těsně před foťákem mi stojí nějaký pajtaš v zelené signální vestě s nápisem "Musee du Louvre" a ještě k tomu na kole. Tak mu jemně rukou pokynu ať pokračuje dále v krasojízdě, ale jaksi nereaguje a spouští na mně "parlevúfrasééé". Na to mu zatím slušně a samozřejmě česky odpovídám ať vypadne, že si to chci jenom vyfotit. Ani pak nereaguje a míří s tím kolem přímo na mne a furt dookola papouškuje tu jeho frázi. Stoupnul jsem si před foťák a celkem obstojně na něj zařvu, že pokud ihned nepotáhne do 044_Pariz_2007prdele, tak projede na tom kole tou skleněnou pyramidou, ale to už přibíhá naše Petra, která tuší, že je zle a ptá se ho co se děje. No, tušil jsem, co po mně chce, že tam nesmím fotit ze stativu, ale nikde jsem nic o tom nečetl a ani neviděl žádnou ceduli, tak jsem to chtěl prostě zkusit. Holt mi to neprošlo. Tak po zdvořilých úsměvech a po tom co jsem sbalil stativ, jsem mu ještě stačil poklepat na rameno než odjel a rukou jsem mu ukazál všechny ostatní fotografy, co tam měli roztahané stativy taky. Ať se mu hajzlíkovi nenadělaj křečové žíly od nečinnosti. Je pravda, že ostatní tam něměli tak velký krám, jako já, ale pořádek musí být. Žalovat se nemá, ale hlásit se to musí. Tak mě to otrávilo, že už jsem potom stativ za celou dobu nevytáhnul, což ovšem zase kvitoval náš Kuba, který mi ho do té doby nosil. A všechno už jsem fotil, vč. těch skládaček z ruky. Po Lůvru, jsme zamířili k Notre Dame, 050_Pariz_2007kde nás překvapilo to šílené množství lidí, kteří stáli v ještě šílenější frontě jen aby se dostali dovnitř. Věřím, že to tam musí být zajímavé, ale abych si stoupnul na 1/2 dne do fronty, tak to bych už musel být hrozný zoufalec. Odmítám stát i frontu v obchodě, kde jsou víc jak 3 lidi. No, né nadarmo je Notre Dame druhé nejnavštěvovanější místo v Paříži a vězte, že Eiffelovka ani Louvre na prvním místě nejsou. Druhá věc, která nás mile překvapila bylo to neuvěřitelné množství vrabčáků, kteří obsadili kdejakou větvičku na zeleni před chrámem a byli tak oprsklí, že Vám uždibovali svačinu přímo od huby. U nás v tu dobu proběhla ve zprávách informace o tom, že vrabců u nás rychle ubývá. Potom věřím, že se tam po otevření EU ti naši odstěhovali za lepším bydlem, stejně jako ti opálenější občané z naší vlasti. Při zpáteční cestě směrem k Vítěznému oblouku nás zastihl silný liják a v parku před Lůvrem se hned objevili černoušci s velkými deštníky a nabízeli nám je k prodeji ačkoli jsme už pod deštníkem byli. Asi si mysleli, že mají lepší. K Vítěznému Oblouku už nás došla jen polovina rodiny, protože tu druhou půlku rozbolely nohy. Aspoň jsme tam byli rychleji. Chtěl jsem si pořídit fotku oblouku z prostřed Champs-Elysees a né z boku z chodníku, jak ostatní turisti, tak jsem využil moment, kdy byl nejmenší provoz a doběhl na prostřední ostrůvek, opřel foťák o nějaký světelný maják nebo co to bylo a fotil. Po chvíli jsem za sebou slyšel nějaké žvatlání a cvakání závěrek, otočím se a za mnou stál celý autobus Japonců, kteří před tím fotili celou dobu z boku a na ten ostrůvek si netroufli. Tak jsem je pustil s vítězoslavným výrazem, že se mají ti Japonci od nás ještě hodně co učit a šel jsem s naší Petrou hledat druhou půlku rodiny. Když jsme se shledali, tak už nám moc času nezbývalo na prohlídku čehokoliv, tak jsme se vydali k autobusu a odjeli do hotelu Etap, který stál někde na okraji Paříže. Naše průvodkyně se dlouho o něčem s Hotel Etaprecepčním dohadovali a pak nám místo klíčů donesla papírek na kterém byl jenom číselný kód, který jste museli na zámku vyťukat aby se Vám dveře otevřely. Při zabouchnutí se pak automaticky samy zamkly a zde nastal další problém. Protože pokoje byly jen pro dva, tak jsme byli rozděleni na mužskou a dámskou část a zrovna té dámské části zámek nefungoval. Což o to, kód byl správný a dveře se daly otevřít, ale zamknout už ne. Zavírali jsme slušně i neslušně, tak že jsme jimi třískali, ale dveře né a né se zamknout. Tak naše Petra vystartovala na recepci aby problém vyřešili a dveře opravili. Jakmile ovšem promluvila, tak se recepčnímu roztáhla pusa, jak měsíčku na hnoji a hned ji poprosil, jestli by nemohla vždy přijít s naší průvodkyní, když dojde k nějakému problému, protože ona nerozumí dobře jeho francouzštině a on zase její angličtině. Tím pádem naše "obliba" u ní zase o stupínek vzrostla, ale za to jsme měli dveře hned opraveny. Hotýlek byl malý, jako by snad ani nebyl pro lidi. Vejdete uličkou, která je přesně široká jak vstupní dveře, za kterými byly hned další do něčeho, čemu se říká sociálka, kde jsem měl co dělat abych se vytočil a hned za tím byl pokoj, který měl rozměr novomanželské postele na dvou stranách rozšířený o 60-ti cm mezeru. Kufr se tam nedal na zemi otevřít, tak jsem ho naštěstí otevřel na palandě, která byla napříč té novomanželské postele pod stropem. Okno cca 60x60 cm a naproti postele televize na konzoli. No hlavně, že jsme měli kde hlavu složit. Hned jak jsme se ubytovali, rozhodli jsme se, že si skočíme nakoupit naproti přes cestu do Lídlu nějaké pečivo, sýry a minerálky a protože jsme na to měli podle recepčního jen čtvrt hodiny před zavřením, tak jsme nelenili a hned vyrazili. K obchodu jsme ale ani nedorazili, protože se odtamtud vraceli s prázdnou turisti z našeho zájezdu s tím, že zavřeli už před 1/2 hodinou, ikdyž ještě mělo být normálně otevřeno. Tak nezbývalo nic jiného než šmatlat pěšky 4km do hypermarketu Carefoure a zase nazpět. Nutno podotknout, že tolik zboží, co tam, v našich "magacínech" nenajdete. Jelikož jsme šli jen dva, tak zpátky jsme se vraceli ověšeni, jak vánoční stromeček, ale bohatší o sýry, jogurty, čokolády, křupky do mlíka, nějaký alkohol a samozřejmě i několik druhů pečiva a to vše ve verzích, které u nás běžně nenajdete.

Ráno po kontinentální snídani naskáčeme do autobusu a vyrážíme vstříc dobrodružství do Asterix parku. Po cestě opět slyšíme již po 063_Pariz_2007druhé stejný odborný výklad o 7mi lupíncích. Jsme poučeni v kolik hodin je sraz u autobusu a vypuštěni do parku. Je zde tolik atrakcí, že se nedají do stanovené doby zvládnout a kdybychom nemuseli jet ještě do nějakého aquparku, tak tam jsme až do zavření. Každý, ať malý nebo velký, si tu najde to "svoje pravé" a může se tam vyřádit do aleluja. Nejdříve jsme šli na nějaký vodní tobogán, kde plujete ve člunu takovou rozmanitou krajinou a celé je to ukončeno prudkým sjezdem do nádrže, kde obrovský gejzír vody ošplíchá nejen Vás v lodičce, ale taky všechny okolo stojící čumily. Jelikož jsme viděli, co ta voda dole s námi udělá, tak jsem se na to připravili. Dal jsem si fotobatoh na břicho před sebe a celé jsem to pojistil tak, že jsem si nasadil nepromokavou bundu "předkem do zadku" a jeli jsme. S čím jsem ovšem nepočítal bylo to, že mi při tom prudkém sjezdu ulitla z hlavy moje oblíbená kšiltovka a už jsem jí nenašel. Budiž ji vodní kanál lehký. Ale nám se to hned rentovalo, protože při vystupování jsme našli funkční dámské hodinky Yves Rocher. Podobných vodních atrakci je tam povícero a dále pak kolotoče, různá divadelní představení, delfinárium a taky spousta obchůdků, občerstvení a restaurací. A to vše v duchu doby, ve které se zrovna nacházíte. Nemyslím tím tu současnou, ale dobu Římanů, Galů, Keltů a Řeků. Nás ovšem nejvíce zajímala ona již zmiňovaná 7mi lupínková dráha, na kterou se náš Kuba třepal "jak kura na snopel". Je zajímavé, že čím jsme ji byli blíž a blíž, tím byla stále větší a větší a když už stojíte pod ní jste rozhodnutí, že na to nikdy 099_Pariz_2007nevlezete. Né tak naše děti, které okamžitě zmizely u vchodu a my už jenom s vytřeštěnými očima hleděli, jak se před námi míhali rozmazané vozíky naplněmé lidmi. Když jízdu absolvovaly a my byli rádi, že to bez úhony přežili, tak Kuba znuděně prohodil, že to byla zývačka a po druhé, že už na to nejde, že na pouti v Petřvaldě (vesnice u Ostravy) mají lepší atrakce a že jsem na to mohl klidně taky. Jelikož tato dráha nezabodovala, tak jsme se vydali na druhou stranu parku, kde byla největší dřevěná horská dráha v Evropě. Jelikož na ní nebyl žádný lupínek (looping), tak mě děti přesvědčili, že to mám s nimi zkusit. Když k dráze přicházíte, tak z ní není vidět nic než nástupní palác a dlouhá a vysoká konstrukce, po které vozík vyjíždí nahoru. Vše ostatní je schováno za stromy v lesíku, který dráhu kryje. Ná této atrakci byla největší fronta lidí, ale u každé atrakce v parku byly cedulky, za jakou dobu na Vás přijde řada. Tak jsme pomalu postupovali ve třech vpřed mezi roztáhnutými nohami boha Dia s puntíkatými slipy. Před námi byl tatínek s dvěmi malými kluky, kteří po celou dobu nezavřeli pusu až mi to lezlo na nervy. Brebentili ale až do jednoho místa, od kterého už necekli ani slovo. Při přibližování se k nástupišti na dráhu se prochází lesíkem a samozřejmě už i kolem konstrukce oné dráhy. Co chvíli kolem Vás proletí nějaký vozík za velkého ječením jeho pasažerů. Došli jsme až k místu, kde na dráze byl takový malý zhup a za ním následovala klopená zatáčka. Jelikož jsme zrovna stáli, tak jsem tupě koukal před sebe někam na neurčito a nejednou jsem pohledem zachytil něco, což bych raději ani neviděl, ale už se nedalo nic dělat a jenom jsem vytřeštil oči, zvedl ruku a ukazoval na konstrukci dráhy v té zatáčce. Nevím jestli jsem u toho vydal ještě i nějaký zvuk, ale všechny dookola, včetně těch kluků i s tatínkem to zaujalo a hned koukali směrem, kterým jsem ukazoval. Celá příhradová konstrukce, oné dřevěné dráhy, se při průjezdu vozíku, v té klopené zatáčce, poroučela dobré 2m směrem ven ze zatáčky. Od teď byli kluci zticha až do doby než nasedli do vozíku. Mezi tím se nás jejich tatínek ptal, zda by někdo z nás nemohl sedět ve vozíku s jedním z jeho synů, protože vozíky měly sedadla jen pro dva pasažéry vedle sebe. Los padl na Petru, protože ta jediná umí francouzsky. Tak jsme došli až k nástupišti, kde jsme vlezli do vozíků, usadili se a zaklapli přes nohy bezpečnostní rám. 083_Pariz_2007Fotobatoh jsem si ještě uložil pod nohy a ty pro sichr prostrčil popruhy na záda - ó jak prozíravé. Ze začátku se nic neděje protože vozíky jen od nástupiště sjedou pomalu z mírného kopečku k rampě, kde vás zachytí řetěz, vozík se prudce nakloní tak, že v něm skoro ležíte a pak už jen stoupáte a stoupáte a stoupáte a stoupáte ........ a kurva, lidi dole jsou jak malí mravenečci a vy si říkáte "proč já blbec jsem do toho lezl". Najednou se vozík na chvíli vyrovná a vy jen vidíte, jak před vámi najednou rychle mizí hlavy cestujících i z jejich těly někam do hlubin a to už i Váš vozík letí z prudkého, skoro kolmého kopce někam dolů a zhrůzou zjišťujete, že se máte dole trefit do díry velikosti řitního otvoru a najednou Vám povolují panty, které zatím držely Vaší hubu zavřenou a začínáte ječet, jako všichni okolo Vás. Naštěstí dole se otvor stejně rychle rozšiřuje, takže se dá v pohodě projet a za ním následuje krátký výjez do prudkého kopce s takovým přetížením, že v jednu chvíli cítíte, že se vám hlava stěhuje mezi nohy a vzápětí následuje zhup, takže je to obráceně, místy nesedíte v sedačce a jen ta tyčka, kterou máte přes nohy Vás drží ve vozíku, co chvílí klopené zatáčky, takže ležíte na Vašem sousedovi nebo on na Vás a tak se to celé párkrát zopakuje než konečně dorazíte do stanice. Tam jsem si až po zastavení všiml, že se mi díky těm skokům batoh vysoukal až ke kolenů, tak jsem byl rád, že jsem ho nikde nestratil. Jakmile jsme vylezli z vozíku, tak náš Kuba prohlásil, že to bylo teprve to pravé ořechové, pro co vůbec stálo do toho parku jít a prohlásil to za nejlepší atrakci z Asterix parku. Ještě mě upozornil, že pokud jsem zvládl tuto atrakci, tak můžu směle na každou další. Chtěli jsme si to dát ještě jednou, ale byl nejvyšší čas jít k autobusu a přesunout se přímo do Paříže do nějakého aquaparku s písečnou pláží, lehátky, tobogány a ja nevím, čím ještě.

Aquapark byl součástí nějakého velkého nákupního centra a jak hlásal již leták z Čedoku, tak pánové měli povinné klasické plavky a né žádné bermudy, či jiné koupací úbory. Dámy samozřejmě k smůle pánů taky. Před samotným vstupem do aquaparku nás zastavil nějaký zřízenec a jal se z naší průvodkyni diskutovat. Ta nám pak tlumočila jeho slova, že se ptá jestli máme plavky. Samozřejmě, že všichni přikyvovali sohlasně hlavami a někteří dokonce i francousky zakvičeli uíí. To mu zřejmě nestačilo, tak zase něco říkal průvodkyni a ta nám zase opakovala jeho otázku, zda máme plavky. Všichni jsme na sebe koukali, jestli je blbej nebo co, že to musí slyšet 2x, ale už se do toho vmísila naše Petra s tím, že se neptá jestli máme plavky, ale že je chce vidět. Což byla od nás další podpásovka. Tak abych zachránil situaci, hrábnu do batůžku a vytáhnu ven vrchní část dámských plavek. Čímž se všichni pobaví, zřízence mávne rukou a my můžeme v pohodě dovnitř. Navštívili jsme již hodně aquaparků v Nemecku, Holandsku, Polsku, Rakousku, Slovensku, ale žádný nevypadal tak jako ten. Teď neporovnávám velikost, či vybavení nebo množství atrakcí, ale hygienu. Nevím proč, ale s tou jsou francouzi nebo aspoň pařížané na kordy. Po vstupu se dostanete k šatnám a tam Vás přivítá podlaha se sem tam chybějící kachličkou což by se dalo přežít, ale pak se vydáte k vodě a míjíte WC, které je nedaleko bazénu. Vůbec není rozděleno na pánskou a dámskou část, ale je to jen řada dveří vedle sebe a všude na podlaze je samá voda, ve které plavou chlupy a vlasy a vy netušíte nebo spíše se jen v duchu utěšujete, že to v čem na ten záchod čvachtáte je opravdu jenom voda. Samotný bazén je opravdu pěkný. Velký, s umělým vlnobitím a můžete si zde ukořistit i matrace, na kterých se můžete vyvalovat na vodě, či na nich jezdit ve stoje, jako na prkně. A koho nebaví se jenom tak čvachtat, tak se může vozit na tobogánech nebo se vyvalovat na lehátku. Navečer se "vymočeni" vracíme na hotel a znaveni uleháme, aby jsme nabrali sil k zítřejší cestě do Disneylandu.

Další den ráno byl skoro na vlas stejný, jako ten předchozí, jen s tím drobným detailem, že jsme opustili hotel neb po Disneylandu 108_Pariz_2007pojedeme domů. Takže sbalit, naložit a vyrážíme na opačnou stranu Paříže, než jsme byli včera. Cestou následuje snad povinný a zase ten samý poslech připraveného programu. Naštěstí brzo dorážíme na obrovskou plochu, o které nás řidiči ubezpečují, že to není opravdu letiště, ale je to parkoviště a kde je nám kladeno na srdce, ať si zapamatujeme číslo stanoviště, abychom v pořádku našli náš autobus až se budeme vracet nazpět. Stativ nechávám v autubuse, čehož při nočním ohňostroji lituji a vyrážíme z parkoviště po dlouhém pojízdném chodníku (po tom pevném to jde rychleji) k hlavnímu vchodu parku. Hlavní vchod prochází hotelem Disney, kde se můžete za nemalý peníz ubytovat a kdykoliv si z něj odskočit na kteroukoliv atrakci. Ze stojánků u kasy bereme plánek parku, který tradičně není v českém jazyce, hlavně že je čínsky a podle něj vyrážíme dovnitř. Vystojíme si frontu na nádraží na parní vláček, kterým objedeme celý park dokolečka a pak ze stejného místa jdeme na obchůzku. Od hlavního vchodu jdeme z "Town Square" přes hlavní bulvár s mnoha obchůdky až na centrální náměstí - "Central Plaza", kterému vévodí obrovský zámek Šípkové 110_Pariz_2007Růženky jehož silueta se objevuje ve všech Disneyho filmech. I když se v parku pohybuje snad "milión" lidí, tak fronty na jednotlivé atrakce postupují celkem svižně a to díky skvělému systému, který je tu zavedený. Jednak před každou atrakcí vidíte čas, kdy se na Vás dostane ve frontě řada nebo když se Vám nechce stát ve frontě, můžete si zarezervovat na vstupenku určitý čas kdy můžete na atrakci přijít přímo a žádnou frontu už nestojíte. Jdete bočním vchodem bez fronty. Ale má to jeden háček, takto si můžete zarezervovat jen jednu atrakci a dokud ji neabsolvujete, nemůžete si rezervovat další. První atrakci, kterou jsme si užili, byl průjezd hornickým westernovým městečkem u "Hromových hor". Klidná projížďka bez větších překvapení, takže se stihnete kochat okolím. Celkem vhodná i pro menší děti, ale jak je která atrakce vhodná pro které děti je celkem jednoduše zařízeno. Pokud dítě projde pod tyčkou ve výšce cca 130cm, tak na atrakci nesmí a můžete, jak chcete přemlouvat dohlížejícího zřízence, prostě Vás tam nepustí. Z hromových hor jsme zamířili k atrakci postavené podle filmu Indiana Jones a chrám zkázy - mé to nejoblíbenější filmové, teď už tetralogie. Ohromná skála na jejímž obvodu se šourali důlní vozíky, které zatím jezdili bez pasažérů a pomalu, což přimělo i naší mamku Hanku, že to prubne s námi, protože to není moc divoké. Jelikož se ale na dráze něco upravovalo, tak jsme si jen zarezervovali vozíky na určitou dobu a šli se zatím kochat pohledem na zboží do stánků, které byly všude okolo. Naš Kuba si hned koupil rukavice "ala ruce myšáka Mikiho" a těmi nás pak celou dobu oblažoval a já si zkoušel klobouk "ala Indy", ovšem po zjištění částky, kterou bych měl za něj dát, jsem zjistil, že by mě nastřelení vlasů vyšlo levněji. Takže jsem nechal klobouk kloboukem a jelikož se nachýlil čas k návštěvě chrámu zkázy spěchali jsme na atrakci. A zkáza se nezávratně blížila když jsme zjistili, že uprostřed atrakce se nachází krásně velký looping, který musíme absolvovat neb nebylo cesty zpátky. Byla to paráda, jen Hanka měla celou dobu zavřené oči a na další takovou dráhu jsme ji už nedostali. Jinak jsme jich ještě absolvovali spoustu. Procházeli jsme jednu atrakci vedle druhé. Prošli jsme si bludiště z Alenčiny říše divů, navštívili obrovskou hamburgárnu "Videopolis" s kinosálem, kde koukáte na kreslené filmy, propluli na lodičkách celý "Malý Svět", jeli z "pohádky do pohádky", ale nejvíc nás zaujaly následující dvě atrakce. Tou první byla obrovská horská dráha inspirovaná knihami "vynálezce" Julese Verna 135_Pariz_2007"Cesta ze Země na Měsíc" a "Okolo Měsíce", kdy jste byli ve vozíku vystřeleni tubusem raketovou rychlostí do obrovské haly, kde jste poletovali od planety k planetě, od slunce k měsíci skrz mléčnou dráhu a to vše nahoru, dolů, prudce dokopce, z kopce, obráceně klopenými zatáčkami, kdy se Vám poroučely obsahy kapes ven a nesčetným množstvím loopingů až jste nevěděli kde je dole a kde nahoře a po vystoupení z vozíku jste se museli ošahat, zda jste celí neb nebýt polstrovaných ramen, které Vás pevně přimáčkly do sedačky, tak rotujete v té hale po vlastní ose dodnes, tak to byl opravdu ten pravý adrenalín, který stojí za to prožít. A ten jsem si s dětmi prožil 3x a jednou přímo v přímem přenosu ze sedačky prvního vozíku, ale stálo to za to a určitě bych na to šel někdy znovu. Ta další atrakce na kterou jsme šli byla daleko klidnější a byl to přelet nad Londýnem s Petrem Panem do Země Nezemě, kdy jste koukali z výšky lanovky na boj chlapců z piráty a prožívali jejich dobrodružství. Skutečný boj jsme si užili i my, když jsme se chtěli do této atrakce dostat. Jelikož většinu dne nefungovala a pořád na ni něco opravovali, tak si všichni dělali jen rezervace a když nastal čas na atrakci nastoupit, tak to nebylo možné. Udělala se hrozná fronta a mačkanice, kdy se mačkali ti, jejichž čas už pominul a ti jejich čas právě nastal a stále nic. Nakonec se nám to přes velké strkanice a nadávky ve všech jazycích podařilo a atrakci jsme absolvovali. Když jsme vylezli ven, tak se pomalu začalo stmívat a všichni si hledali místa u hlavního náměstí a hlavní cesty, kudy měl procházet průvod postaviček z Disneyho filmů. Zámek Šípkové Růženky měnil barvy a promlouval k lidem co je ještě čeká a co uvidí. A k vidění toho bylo teda dosti. Po úplném setmění vyrazily ze zámku nádherně osvětlené alegorické vozy, které byly vyzdobeny podle 169_Pariz_2007pohádkových filmů a vezly s sebou vždy hlavní hrdiny pohádky. Po jejich odjezdu začal velkolepý ohňostroj, u kterého jsem zalitoval, že nemám stativ, ale zase na druhou stranu vláčet ho celý den sebou od 9ti hodin rána až do první hodiny ranní, to by asi nebyl žádný med. Po skončení ohňostroje se táhly davy lidí z parku hledat to své přibližovadlo na parkoviště a když jsme se konečně dopočítali správného počtu pasažérů, tak jsme vyrazili domů. V dopoledních hodinách jsme se ještě osvěžili někde v Německu, v krásném a čistém aquaparku, který byl zajímavý hlavně tím, že v něm krom běžných atrakcí a bazenů byl ještě jeden bazén, ve kterém bylo ve vodě rozmístěno fitnes nářadí, na kterém jste si mohli zacvičit. Takové vzpírání to byla pohoda, ale zkuste si šlapat pod vodou na rotopedu, to už je pěkný záhul. To spining je proti tomu procházka růžovým sadem. No a tím jsme završili naši adrenalínovou dovolenou, kterou vřele doporučuji všem, ať už máte, či nemáte děti. Je to zkrátka pro malé i velké.

Fr_flag
Vstup do galerie

Komentáře (2)

  • 2
    Honza16. 1. 2013, 9.05
    Tak jsem si znova početl! Tak smutné zkušenosti s WC jako Ty jsem až na výjimky neměl v kempech, které jsou licencované, kategorizované, kontrolované a mají konkurenci. A to jsme byli hlavně na jihu.
    Ty ehm průvodkyně asi nejsou jen u Čedoku, podobnou zkušenost jsem měl kdysi u Firo-touru - čím hůř připravená a neznalá řeči tím suverénnější.
  • 1
    Paříž (web)15. 4. 2012, 10.51
    Zajímavý článek

Přidat komentář



(nebude zveřejněn)



Ochrana proti spamu (prosím, zodpovězte následující otázku):