Obrázky z Holandska II 2009

20. 6. 2010 | V nějakém průvodci jsem četl, že pokud si zvyknete na náhlé změny počasí, jakým je střídáni větrů, deště a slunce, je pro Vás Holandsko ideální turistická destinace. V tomto duchu jsme se vypravili v počtu 8-mi osob na putování zemí tulipánů, mlýnů, sýra a „trávy“ a to dvěma dopravními prostředky autem a lodí.

1. den (11.7.2009)

Tento den cca ve stejnou dobu (8:00 hod.) vyrážejí ze dvou míst republiky dvě vozidla s jedním společným cílem a tím je sever Holandska. První vozidlo s posádkou Honza, Jitka a trojčaty Filipem, Honzou a Evou startuje z Uherského Hradiště a druhé vozidlo s trojčlennou posádkou Martin, Hanka a Jakub vyjíždí z Frýdku-Místku a skrz Ostravu míří na dálnici do Polska. Cesta, až na jeden 20-ti km úsek kousek za hranicemi, který spíše připomínal tankodrom, byla v celém Polsku perfektní a doprava plynulá. Auto bylo naloženo tak, že jsem se až obával abychom nedřeli spodkem o asfalt. Nevím jak Vy, ale my když někam cestujeme, tak to vypadá, jako bychom se z bytu nadobro vystěhovali. Věcí na sebe jsme zase tolik neměli, ale největší část zabíral campingový nábytek, potraviny, minerálky, piva a rum, kterého jsme si jako správní námořníci museli vzít dostatečnou zásobu. V "rakvi" na střeše jsme vezli stan, spacáky, karimatky a vařič s plynovou bombou. A to jsme na tom byli určitě lépe než Honza, protože on vezl vzadu na sedadlech 3 tenagery, kdežto ten náš se vzadu rozvaloval sám, jak kravský ocas na hnojišti. Hned jak jsme vyrazili, tak jsem mu musel zapojit do autozapalovače měnič napětí, ze kterého živil notebook, na kterém celou cestu koukal na filmy. Ten jsem mu vypínal, jen když jsem potřeboval nakrmit baterky v navigaci. Cesta nám vesele ubíhala za příjemného počasí, kdy naštěstí nebylo vedro a teploměr ukazoval 16°C. První zastávku jsme udělali ještě v Polsku na dálnici A4 kolem 11:00 hod. Po osvěžení a občerstvení vyrážíme na další cestu a přesně ve 12:54 přejíždíme hranici do Německa. V Německu měníme kurz a místo na Berlín míříme na Drážďany, kde se na Shellce (Mundental) potkáváme s druhou polovinou výpravy. Tankujeme a vyrážíme směr Hannover, kde opět cca v 18:45 děláme na další pumpě pauzu. Ve 21:20 vjíždíme do Holandska a naposledy tankujem. Našim cílem je pro tento den kemp Witterzomer nedaleko města Assen, kam dorážíme ve 22:18 hod.
A teď nastává problém. Marně přesvědčujeme děcka, ať domluví na recepci nocleh, neb vládnou angličtinou lépe než my, ale zmetci se nedají přesvědčit, tak nakonec Honza německy zajišťuje místa na postavení stanů na dvě noci i s přípojkou elktrického proudu, která, jak ráno zjišťujeme je nám na dvě věci. Na nic a na hov... Z recepce s námi vyráží zřízenec na kole a s baterkou v ruce, kterého auty následujeme až na vyhražené místo, kde si můžeme postavit stany. Vidět už není skoro nic, tak hledáme čelovky a začínáme stavět stany. Ačkoli dle slov majitele stanu byla jeho stavba brnkačka, tak mi párkrát zabrnkal na nervy, když jsem ve tmě nemohl trefit otvory, kterými se musely prostrčit vzpěry. Na to, že jsme ten stan viděli poprvé v životě, tak se nám ho společnými silami podařilo nakonec úspěšně postavit. Naházeli jsme do něj ještě karimatky, spacáky a sebe a kolem 1:00 hod následujícího dne jsme usnuli.
Jen pro zajímavost - nikde na dálnicích, krom České republiky nebyla zapotřebí dálniční známka.

2. den (12.7.2009)

WitterzomerRáno vstáváme v 9:00 hod. do uplakaného dne, který takto vydrží až do večerních hodin. A nastává první problém. Ačkoli jsme si zaplatili místo s přívodem elektrického proudu, do konektoru elektrické zásuvky nenarveme žádnou mezinárodní redukci ikdyby jsme se rozkrájeli. Jediné, co tam jde vrazit je totiž zásuvka, která se u nás používá na třífázový proud. Bohužel cirkulárku, ani míchačku na beton jsme si sebou nepřibalili a jak zjišťujeme, tak ty rychlovarné konvice jsou nám k ničemu. V okolních postavených "rodinných domcích", myslím tím velké stany ve kterých bydleli Holanďané, vesele vřískala rádia a děcka čuměli na plazmových obrazovkách na satelitní programy. Stany podobné tomu našemu tam měli sice taky, ale pouze jako boudu pro psa. Vytahujeme plynový vařič a hledáme čaj, ať máme tu sekanou čím zapíjet. V umývárně posléze nacházím v poslední kabince klasickou zásuvku na 220V, tak běháme 50m s vařící vodou v konvici z umývárny ke stanům. Po snídani a ranní očistě házíme přebytečné věci, jako jsou kufry s oblečením, bedny s jídlem, piva, minerálky do stanu abychom odlehčili autům a vyrážíme do Groningenu, kde se nachází záchranná stanice "Pieterburen" pro nemocné a zraněné tuleně, kterých se zde nachází okolo 1750 ks. Smutným monumentem této záchranné stanice je obrovská hromada rybářských sítí, ve kterých tito tuleni uvízli. Ještě smutnější je, že jsem si to nevyfotil. Po prohlídce stanice jsme se rozhodli, že se pojedeme podívat, jaké mají v Holandsku moře. Nastavujeme GPS a ta nás neomylně vede mezi domečky a poli k vysoké hrázi, za kterou jak doufáme, moře najdeme. Ale ouha. Cesta končí u plotu, ve kterém jsou sice vrátká, ale výmluvná cedulka v holandštině a angličtině s věrným vyobrazením hafana hlídajícího ovce, které se na hrázi opravdu pasou, nás odrazuje ke vstupu za plot. Tak nic. Pojíždíme kolem plotu sem a tam doufajíce, že se na tu hráz někde dostaneme, ale bohužel. Pod hrozbou násilí nutíme GPS ke změně trasy a vydáváme se do Lauwersoog, kde nalézáme nejen moře, ale i velké jezero, které vzniklo právě přehrazením moře hrází. Při příjezdu natrefíme na nějaký bleší trh, takže najít místo k zaparkování je veliký kumšt. U jezera je veliký rekreační areál, ve kterém děcka objevují ohromnou atrakci, na které stráví nejméně hodinu. GumaSkáče se na ní jako na trampolíně, ale trampolína to není. Byla to veliká pogumovaná plachta ve tvaru čočky, pod kterou byl vháněn vzduch a na jejímž povrchu se poskakovalo. Jelikož stále drobně mžilo, byl povrch hladký a kluzký a tak nebyla nouze o zajímavé držkopády. Až se dítka dosytosti vyblbly a potloukly jsme vyrazili na zpáteční cestu, ale nejdříve ještě zastavujeme v Assenu a jdeme na prohlídku města. V kempu vaříme horkou polévku, abychom se v těch 15°C zahřáli a plánujeme co budem dělat zítra.

3. den (13.7.2009)

Delfinárium HarerwijkZa deště balíme a opouštíme kemp. Míříme do Harderwijku a našim cílem se stává velké delfinárium, kde krom cvičených delfínů mají i další vodní havěť, jako jsou mroži, lachtani, rejnoci a malí žraloci. Počasí se umoudřilo a začalo nám svítí sluníčko, takže jsme si delfinárium pěkně užili. Jediné před čím musím varovat případné návštěvníky jsou místní hamburgry. I tři dny stará sekaná, která ležela na slunci je 100x lepší, než místní výrobek, který nechtěli žrát ani vrabci a racci a asi ani ti žraloci. Z delfinária míříme skrz Amsterdam do Haarlemu. Řítíme se takhle po dálnici a najednou se po obou stranách cest objevují značky podobné našim značkám, které známe před železničními přejezdy - bílé obdelníky se šikmými červenými pruhy, ale větší a s oranžovým světlem uprostřed. Rozhlížíte se odkud se na Vás vyřítí Pendolíno a najednou musíte brzdit protože dálnice končí světelnou křižovatkou v Haarlemu. Projektant musel být pěkně zkouřenej, když něco takového vymyslel. Za městem vjíždíme do malebné krajiny a míříme do kempu, který leží v přírodní rezervaci Kennemerduinen (Kennemerské písečné duny). Kemp je rozlehlý, čistý a perfektně vybavený. Kromě karavanů a stanů zde byly i chatky a něco, co bylo podobné našim vojenským stanům, ale obdelnikového tvaru s pevnými dvKemp mezi písečnými dunamieřmi, komínem a topením. Dále je vybaven dobře zásobeným obchodem a velkou prádelnou. Dostali jsme místo mezi písečnými dunami a jako podklad sloužily drcené mušličky. A opět si příplácíme za  elektrický proud, ale tentokráte byli na recepci inteligentní a nabídli nám (ale jen k prodeji) redukci těch kempových zásuvek na klasickou. Takže jsme vesele používali varné konvice a mohli se na noteboocích připojit k volné WiFi síti. Jako všude v kempech, ale i v marínách se zde platilo 50 centů za sprchu, která tekla tak 10 min. Po večeři jsme se vydali obdivovat dlouhou písčitou pláž a očváchat nohy v Severním moři.

4. den (14.7.2009)

V noci přišla šíleMadurodamná průtrž mračen s bouřkou, ale stan odolal a my přežili a ráno se probouzíme do slunečného dne. Po snídaní vyrážíme za jednou z dalších zajímavostí v Holandsku a tou je Madurodam. Kdyby jste náhodou při návštěvě Holandska zapomněli navštívit nějakou pamětihodnost, či zajímavé místo, tak Madurodam si rozhodně nenechte ujít, protože ty zapomenuté místa v něm určitě najdete. Odtud si jNajdi rozdíledeme prohlédnout bobřežní lázně Scheveningen, ve kterých nám průvodce doporučuje navštívit nádherné akvárium s podmořskou faunou a flórou. Ovšem né všemu, co je v průvodci se dá věřit a za ty prachy to akvárium rozhodně nestálo. To v Arnhemu v ZOO je daleko větší a hezčí. Co však stálo za to, je procházka po malebné pobřežní kolonádě se spoustou obchůdků, kavárniček a restaurací. Večer se domlouváme, že příští den necháme auta odpočinout a vyrazíme autobusem a vlakem do Amsterodamu.

5. den (15.7.2009)

HaarlemVstáváme o hodinu dříve než obvykle (8:00) abychom stihli autobus, který má zastávku kousek před kempem. Usměvavý řidič nám  holandsky něco vysvětluje, čemuž sice moc nerozumíme, ale nakonec pochopíme, že si máme koupit hned i zpáteční jízdenku z Haarlemu do kempu a vyjde nás to levněji. Ve vestibulu hlavního nádraží se rozhodujeme, zda koupit lístky na vlak z automatu nebo u pokladní, která sice volbu vyhrála, ale byla tak neochotná a naštvaná, že jsme ji vyrušili z hraní "Bubble breaker", že nás pumpla o euro na lístku, což jsme zjistili ale později. A to jsme ještě zjistili, že z toho automatu je ten lístek ještě o euro levnější než na kase. Po příjezdu na "central station" v Amsterodamu následuje povinná návštěva WC, kde nastala od roku 2005, kdy jsme zde byli s Čedokem, drobná změna a to ta, že za použití WC se platí, což tenkrát nebylo a průvodkyně nás táhla na hlavní nádraží jen proto, že ty WC byly zadarmo. Z nádraží míříme na náměstí Dam, kterému vévodí bývalá radnice postavená v klasicistním stylu "Koninklijk Paleis" a muzeum voskových figurín "Madame Tussaud". Chvíli zde zevlujem a okukujem pouliční umělce, kteří se převlékají za živé sochy a potom vyrážíme do muzea historie, kde si prohlížíme obrovská plátna holandských malířu. Halou s obrazy projdeme ven na ulici a nacházíme se před branou uzavřeného dvora, obklopeného jedněmi z nejstarších domu Amsterodamu. Jsme u BekyněBegijnhof(u). Malebný dvůr obklopen zděnými domky s kostelem a tajnou kaplí a jediným dochovaným dřevěným domem. Žila zde komunita "bekyní", což byly vlastně nikdy nevysvěcené řádové sestry, které vzdělávaly chudé a pomáhaly nemocným. I dnes zde žijí svobodné ženy a turisty zde nevidí moc rády. Takže pokud jste ještě bekyně nenavštívili, tak neváhejte, protože krom toho, že se tam musíte chovat velice tiše, radnice v Amsterodamu zvažuje, že tento dvůr úplně pro turisty uzavře. Opouštíme svobodné ženštiny a míříme k těm prodejným - do ulice červených luceren a výloh plných polonahých těl. Takže schovat fotoaparáty a kamery a pouze koukat, pokud o to své nádobíčko nechcete přijít. Na své si zde přijdou úchylové všech orientací od pedofilů až po nekrofily. Velikou radost jsme tím udělali našim tenagerům, kteří z toho měli druhé vánoce a ani u našich manželek jsme se nesetkali se zápornou reakcí. Ještě před prohlídkou téhle ulice jsme stihli navštívit muzeum Van Rij, z čeho jsem býl pro změnu zase více nadšený já, protože jsem viděl Rembrandtovu "Noční hlídku" a Vermeerovu "Mlékařku". Ovšem krom  nezapomenutelného kulturního zážitku mám ještě jeden. Hned za vstupem do muzea stojí ochranka se skenerem a rám kterým musíte projít a mimo pískání v uších by na Vás už nic dalšího pískat nemělo. Takže fotobatoh na pás, dolů hodinky, brýle, řetízek, pásek a stále pískáme. "Pardon pánové", vytahuju kudlu z kapsy, "já si tu noční hlídku vážně nechci odnést, stačí mi ta mlíkařka, ta je menší". Můj švýcarský vreckový nožík je zabaven, je mu přiděleno číslo a můžu si jej naštěstí vyzvednout při návratu na zpět. Uff, tak zase nezbohatnu, hlavně abych nezchudnul ..... ale Museum Van Rijmálem. Koukám, jak je to tu s focením a nikde na blízku žádná cedule ani zákaz, tak hurá, vytahuji foťák nasazuji blesk a dvoumetrový černoch mě vypoklonkovává ze dveří zpět do šatny. Takže nic, sbalit a žádná pohlednice nebude. Podávám batoh šatnářce a koukám, jak ho cpe do nejvyššího, už narvaného fochu a ještě při tom stojí na špičkách. Tak ji lámavou angličtinou vysvětluji "This is fotobeg wis lensis" .... "Yes, yes" a už ho tam dorvala. Otočí se a chce odejít, když na celou šatnu zařvu "BACHA KURVA, PADÁ!!!". Hele, "ta kráva" rozumí česky a na poslední chvíli se otáčí a zachycuje ho v letu na podlahu. Když viděla, že se ji chystám vlastnoručně uškrtit, tak jej něžně položila na zem a podala mi s obavami číslo. No ještě že mi ty obrazy ty nervy vynahradili, ale jinak toto muzeum vřele doporučuji. Na zpáteční cestě ještě děláme krátké zastavení a prohlídku v Haarlemu a pak plní dojmů odjíždíme do kempu.

6. den (16.7.2009)

GoudaCelou noc zase prší, ale ráno si to sluníčko vynahrazuje a začíná pálit. Rozhodujeme se, že navštívíme květinovou burzu v Aalsmeeru a sýrový trh v Goudě. Po snídani vyrážíme, ale ouha, auto se mi mění na Trabanta. Odešly mi cívky na svíčkách, tak jedu jen na tři válce. Do háje, smůla se mi lepí na paty. Tu samou závadu jsem řešil i loni před odjezdem na dovolenou do Norska. Nedá se nic dělat, jsme na cestě do Alkmaaru. Po příjezdu zjišťujeme, že příjíždíme pozdě, protože burza začíná v 7 hod a teď v 10 už neuvidíme ani šnytlík, natož nějakou květinu. Tak nasednout do Renaulto-Trabantu a namířit do Goudy ať ochutnáme aspoň nějaký ten sýr. Ale smůly ještě není tento den konec. Při průjezdu nějakou vesničkou Honza najíždí nešťastně na krajnici a proráží přední pneumatiku. Takže vyložit naložené auto, vytáhnout rezervu a jít hledat klíč na bezpečnostní matky. Bóóže, co to ta Škodovka dodává za rezervu s takovou olačkou. Na tom se přece nedá jezdit.  No nic nasadit a pokusit se stihnout aspoň konec sýrové burzy v Goudě. Při výměně rezervy, když jsem něco hledal v kufru vlastního auta jsem zjistil, že mi chybí notebook, který jsem s sebou vozil. Ježíšmarja, doprdelepráce vykradli mi v Aalsmeeru auto. To snad není možné, vždyť není porušený zámek. ????? Néé, ja jsem ho vytáhla a nechala ve stanu, ať s sebou nevozíme zbytečné krámy. Šílený vztek, bezmocnost a nervy v prdeli. Jako ateista se začínám modlit, ať ho v tom nezamčeném stanu najdu až se vrátíme. Honza mě uklidňuje, že včera sice měl notebook v autě, ale to nebylo zamknuté. Chabá to útěcha. Do Goudy jsme dojeli tak tak a ty trhy ještě stihli. Obtěžkáni dojmy i sýry se vracime, ale po cestě se ještěMoře zastavujeme vykoupat v přímořském letovisku Noorwijk aan Zee. Po navrácení do kempu, lezu s obavami do stanu, a hurááá, naštěstí tam ten notebook je. Uff. To chce panáka. .... Já ti říkala, že se tady nekrade. Jo nekrade, ale jsme tady jediní češi. Honza jede do Haarlemu do pneuservisu, kde nakonec mění 2 pneumatiky. Prorazil i tu zadní, ale ta nějakým zázrakem neutekla. Děcka se koupou v moři a my pomalu balíme některé věci, protože ráno brzy vyrážíme do maríny, kde musíme do 10-ti hodin přebrat škuner.

7. den (17.7.2009)

Derby 42 - naše loďV noci lije a je bouřka. Pršet nepřestává ani ráno, ale musíme sbalit mokré stany, na které se ještě lepí zespodu mušličky, hážeme vše do auta a odjíždíme do maríny do Nieuwegeinu, kde ve společnosti "Hatenboer Yachting" dostaneme loď. Ujímá se nás milá slovenka Ingrid, se kterou vypisujeme potřebné dokumenty a dostáváme mapy s vodními trasami, ve kterých jsou vyznačeny výšky mostů i to, zda jsou zvedací, či pevné. Samozřejmě v nich nechybí zaznačené i maríny. Jelikož jsme doposud žádnou loď neřídili, platíme si školení, ve kterém jsme během 1/2 hodiny seznámeni, jak se loď startuje, kde se lije nafta, kde olej, kde se doplňuje pitná voda, kam se připojuje 220 na nabití baterie, jak se přepnout s venkovního kormidla na vnitřní, jak používat WC nebo sprchu, kde najdeme náhradní plynovou bombu a na co nemáme sahat. Volíme Honzu kapitánem a vyplouváme na první zkušební plavbu, kde je mám vysvětleno, kdo ma na kanálech přednost (jen pro zajímavost vždy ten větší nebo rychlejší), jak se s nikým nesrazit, jak přirazit loď k molu, jak použít směrové elektromotory a jak přivázat loď ve zdymadle. Toto je nám více méně ukázáno, no a teď už si raďte sami. Vracíme se do přístavu a překládáme věci z auta do lodi. Auto necháváme v maríně a loď se nám teď stává na 7 dní novým domovem. Ač jsme si vybrali nejmenší loď z nabídky (kvůli výšce některých mostů) jsou v ní dvě uzavřené kajuty, kuchyň s jídelním koutem, společenská místnost a koupelna se sprchou a WC. Kajuta v přídi je pro 2 osoby a tu obsazuje Hanka s Kubou, zadní pro 4 osoby obsadili Jitka, Filip, malý Honza a Eva, no a na nás s velkým Honzou zbyl rozkládací jídelní kout, kde se spí taky dobře. Odrážíme od mola, startujeme a plujeme vstříc novým dobrodružstvím. Dobrodružstvím se pro nás stává udržet loď ve směru v úzkých kanálech a hlavně zastavit a přichytit ji někde k pacholeti před spuštěným mostem a pak ji zase rychle odvázat a vyplout, když se most zvedne. Z kraje jsme ji otloukli, jako píšťaličku, ale postupně jsme se vypracovali a ke konci jsme ji ovládali, jako staří mořští vlci. Jelikož jsme se nejdříve báli někde přirazit ke břehu a potom nemohli najít nikde volné místo v maríně k zakotvení, uražíme první den cestu, jako za dva dny. Za tmy doplouváme do Alphen a/d Rijn, kde v maríně JH Jacobs Wonder obsazujeme poslední místo u mola a jdeme hledat kapitána přístavu. V maríně se většinou platí 1 Euro za metr délky lodi na noc, ale ceny jsou více méně smluvní, takže někde jsme zaplatili 10 Eur , někde 14 Eur a nejvíce v Amsterdamu, tam chtěli  20 Eur. V ceně ale bylo připojení k elektrickému proudu, pitná voda, někde připojení k WiFi a možnost využití čistého WC a sprchy s teplou vodou. Za sprchy se ale všude platilo 50 centů. Tu v lodi nám Hatenboer Yachtingnedoporučovali používat, protože jednak si odčerpáváte pitnou vodu a za druhé elektrické čerpadlo Vám žere baterku. WC na lodi je podobné, jak ve vlaku, akorát vodu na spláchnutí si napumpujete sami ruční pumpou a vše pak vypustíte do kanálu, kde se o to postará lodní šroub a ryby. Jinak smůla mě neopustila ani tento den a jenom co jsme vypluli z Nieuwegeinu zjišťuji, že mi přestal fungovat objektiv 17-85 a tak jsem po zbytek plavby odkázán jen na pevnou 50-ku a 200-ku. Večer byl mezi posádku rozdán příděl rumu.

8. den (18.7.2009)

Co myslíte, jaké počasí asi máme tento den? Ano uhodli jste, opět prší. V 9 hod zvedáme kotvy a plujeme do Leidenu,  města s nejstarší univerzitou v Holandsku, kde navštěvujeme historické jádro města. V arabské pekárně kupujeme chleba a ochutnáváme jejich sladkosti, které sice na první pohled vypadají úžasně, ale chutnají odporně. Něco tak šíleně přeslazeného jsme v životě nejedl a doufám, že už ani nebudu. Chuť si musím okamžitě napravit skvělým gyrosem. Pokud by jste někdy absolvovali lodí cestu Leidenu, tak Vás preventivně varuji. Jen za vplutí do města nás pumpli o 12 Eur za nic. Jen nám otevřeli bránu a hodili nějaký propagační materiál Kotviště v Katwijkua to jsme tam kvůli dešti moc dlouho nepobyli, Raději jsme vypluli a zamířili do dalšího přímořského letoviska Katwijk. Při plavbě za deště a prudkého větru přicházím o svou oblíbenou pohlavní pokrývku, která skončila někde v kanálu. To už je moje druhá utopená kšiltovka. Jedna v Paříži  a druhá teď zde. Lodí se až do moře nedostaneme, protože jej od kanálu odděluje dvojitá hráz, tak kotvíme v maríně, kde nás nechávají velice neochotně a chtějí po nás 14 Eur a to máme ještě bez elektriky, protože všechny zásuvky jsou obsazené. Za to máme ale příjemné německé sousedy, kteří nám s přistáním k molu pomohli. Nejspíš měli strach, že jim ten jejich škuner trochu odřem. Počasí se umoudřuje, tak jdeme na procházku na nádhernou písečnou pláž, kde se někteří odvážlivci i koupou.

9. den (19.7.2009)

Nieuwe Meer in AalsmeerRáno děláme v maríně mírné pozdvižení, když manévrujeme s lodí k jedinému vodovodnímu kohoutku, abychom doplnili nádrž. Nutno podotknout, že ovšem bravurně. Loučíme se s našimi sousedy a odplouváme směrem na Aalsmeer, kde chceme již po druhé, ale jak doufáme úspěšněji, navštívit velkou květinovou burzu. Proplouváme nádhernou krajinou a dostáváme se na jezero, kde si na malém ostrůvku vychutnáváme oběd s nádherným výhledem na mlýny a pasoucí se kravičky na břehu. Po obědě vyplouváme a kličkujeme úzkými kanály mezi malými ostrůvky u břehu jezera a hledáme nějakou vhodnou marínu, kde nás nechají zakotvit. Konečně nacházíme a byť je to soukromý jachtařský klub Nieuwe Meer in Aalsmeer, chovají se k nám velice pohostinně a nechávají nás zakotvit. Za 16.60 Euro máme vodu, elektriku, čisté sociální zařízení a jako bonbónek navíc wifi. Takže rychle vyřídit pozdravy domů a pak už se k notebookům nedostanem, protože je obsazují děti a my vyrážíme do města na nějaký nákup a hlavně zjistit odkud a jakým autobusem se dostaneme  ráno na burzu.

10. den (20.7.2009)

Vchod na květinovou burzu v AalsmeeruDnes vstáváme velice brzy v 6 hod. a bez s nídaně upalujeme na autobus, který nás dováží přímo až k hlavnímu vchodu burzy. Platíme vstup a pak už jen v úžasu sledujeme před sebou nesmírnou nádheru a záplavu barev z nesmírného množství květin, které se neustále pohybují na vozíčcích sem a tam. Ty pak obsluha spojuje ve vláčky, které projíždí před lačnými, koupěchtivými burziany, kteří se snaží levně nakoupit a od nich už putují do kamionů a na letiště nebo přímo k zákazníkům. To ranní vstávání stálo za to. Vracíme se do maríny, kde hned po snídani vyrážíme do Amsterdamu. Z volné krajiny vplouváme opět do civilizace, takže nesmíme loď moc hnát, protože  místní nemají rádi, když děláte vlny, které jim potom rozhoupou obývák nebo když jim vlnou smetete ze stolu oběd. To se nám sice nepodařilo, ale možné to je, protože obytné hausbóty mají podlahu pod úrovní hladiny a okna těsně nad hladinou. Pokud se ovšem Vaše jízda někomu nelíbí, tak Vám to dá hlasitě najevo a v tom horším případě, což se nám naštestí nestalo, na Vás zavolá říční policii. Při studiu mapy Honza náhle zjišťuje, že se sekl o pár mostů s výškami, takže jsem možná o fous podjel i ty, co byly k nepodjetí, takže se z toho leknutí vzpamatovávám rumem a předávám mu v Amsterdamu kormidlo, ať jako zkušený kapitán dovede loď do přístavu. Kanály v Amsterdamu jsou dosti frekventované a při manévrování do maríny, která byla samozřejmě na opačné straně než jsme připluli, jsme se  napříč celým kanálem museli vyhýbat lodím nejen stejné vPřístav v Amsterdamuelikosti, ale i pobřežním trajektům narvaných cestujícími a velkým nakladním lodím, jechž kotva byla asi tak velká, jako naše loď. Pro ilustraci si představte, že se poslední prázninový víkend snažíte dostat na D1 z pravého jízního pruhu do protisměru přes dělící pás bez svodidel. A to si musíte ještě trochu nadeplout, poněvadž vjezd do maríny je v protisměru, takže aby se dal dobře trefit. Navíc tak úzký a zalomený, že být to cesta, tak autem tam nevjedete. Ještě větší překvapení nás čekalo v maríně, protože ta byla narvaná k prasknutí, takže jsme hledali trochu místečka, kde se otočíme a odplujem, ale to už se k nám na galuskovém kole hnal kapitán a mával na nás, kam máme zajet. Stáli jsme na štorc u mola a bránili tím dalším třem lodím v odplutí. Naštěstí jsme ještě chytili poslední zásuvku na 220V. K naší lodi nechal kapitán bokem ještě přirazit další tři. Myslím, že i sardinky v plechovce mají více místa. Po nahlášení délky lodi nás skásnul o 19 Euro a zase odfrčel na galusce. Ještě že na tom molu měl ty laťky napříč, protože by jinak jezdil furt s ovázaným ksichtem. Nakonec tu marínu narval tak, že poslední lodě stály přímo v ústí do přístavu. Zamykáme loď a jdeme na trajekt, který nás odváží k hlavnímu nádráží odkud jdeme na další prohlídku města. Náš Kuba si kupuje vysněné boty, které prý u nás vůbec nejsou a ejhle najednou ze sebe mrská angličtinu, dokonce si řekne o jiné číslo, půjčí si ponožky, vyměňuje šňůrky ..... zajímavé, když něco chce, tak to jde,Vchod domu A.F. ale když jsme chtěli my ..... tak nic. Nákupy dopadly takto: Kuba "boty, které u nás nejsou" za 90 Euúúúúúúr, já novou kšiltovku za 7,50, Hanka Zovirax na opar a do rodiny nějaké suvenýry a lízátka s "trávou". Po nákupech se jdeme podívat do muzea a domu Anny Frankové, ale k lítosti Hanky návštěvu vzdáváme pro šílenou frontu, která do muzea stojí. Po procházce se vracíme a akorát se míjíme s Jitkou a Honzou, kteří míří do večerního Amsterdamu. Na lodi zjišťujeme, že smůla nás ještě neopustila a pro změnu nám blbne stabilizátor v kameře.

11. den (21.7.2009)

Ráno začíná v maríně boj. Boj o hadici s vodou, boj o volné WC, boj o volné umyvadlo a největší boj samozřejmě o výjezd z přístavu. Ti co přijeli jako první se snaží zase jako první dostat ven, ale jen překaží a samozřejmě přes narvaný a úzký vjezd se dostat nemohou, takže se všude huláká, houká, různě manévruje a postupně pomalu vyplouvá. Ačkoli jsme vstávali něco kolem osmé hodiny, tak ven z přístavu se dostáváme v 10:30 hod. Odplouváme z Amsterdamu širokým kanálem, kde nás vesele předjíždějí obrovské nákladní lodě a vydáváme se směrem na Utrecht. Po cestě zastavujeme kousek za Amsterdamem v příměstské maríně ve Weespu, kde je k dispozici zadarmo sociálka, elektrika i wifi. Jdeme se jen projít, na nezbytný nákup a hned plujeme dále. Zastavujeme a nocujeme až v Nigtewechtu za 13,50 Euro. Máme sice elektriku, ale jsme bez vody a sprchy zde nejsou, takže si vyčistíme zuby rumem a jdeme spát.

12. den (22.7.2009)

Z Nigtewechtu vyplouváme za slunečného počasí po 10 hodině a míříme do Utrechtu. Po cestě se zastavujem blKaasboerderijízko vesnice Overmeer, kde přímo u kanálu navštěvujeme sýrovou farmu. Při vstupu je Honza napaden "kocourem obranářem", který ho pěkně poškrábe. Po tomto incidentu se nás už ale ujímá šikovná česká studenka, která je zde na stáži a která nám děla průvodkyni po farmě a po výrobně sýrů. Všechno je tu "bio", takže do toho smradu zapadáme i my, kteří byli předešlý den bez sprchy. Procházíme celou farmu, děti si hladí své "hamburgry" (telátka býčků, kteří skončí na jatkách) a vidíme celý postup výroby sýra od nadojení mléka až po uložení hotového sýra v policích, kde dozrává. Za nemalé peníze (33 Eur) si odvážíme domů sýr fenyklový, kopřivovou goudu a vynikající uzený kozí sýr. Doma však vybalujeme ze všech balíčků pouze jeden druh sýra - sýr plesnivý. Ale i ten se dal po odkrojení slupky sníst. Obtěžkáni dojmy a bochníky sýra odplouváme do Utrechtu. Kanály jsou čím dál tím užší, přibývá čím dál tím více mostů, zdymadel a lodí. Nacházíme parádní marínu skoro v centru Utrechtu, kde za 9.50 Eur kotvíme a vyrážíme na obhlídku univerzitního města. Obhlídka je velmi úspěšná, neb krom hudebního festivalu "Evropský Utrecht", kde jsme zastihli vystoupení českého souboru jsme Pivnicenarazili na skvělý belgický pivní bar, kde nabízeli ke konzumaci cca 100 piv, z toho asi 20 čepovaných ..... pivařův ráj. Některá piva jsme ochutnali, mezi nima i višňové, které chutnalo hlavně děvčatum. Pořídili jsme i pár fotografií, ale to se nesetkalo s moc velkým ohlasem u obsluhy, takže jsme se moc dlouho nezdrželi. Do maríny jsme se vrátili až po 21 hod. a k naší smůle jsme našli sprchy i WC zavřeny, takže zase jdeme spát bez umytí. Ještě, že ten rum desinfikuje. Hlavně, že jsme si hned po připlutí nakoupili do sprch žetony.

13. den (23.7.2009)

Dům paní SchrödrovéVstáváme do deštivého rána a jdeme okamžitě zužitkovat žetony a míříme s nimi do sprch. Po snídani vyrážíme na další prohlídku města a navštěvujeme funkcionalistickou vilu paní Shrödrové, která si ji nechala postavit od významného utrechtského architekta Gerrita Rietvelda. Vila je na seznamu památek UNESCO a vyznačuje se mimo jiné posuvnýmí stěnami a rohovými okny "bez rohů". Nic mimořádného. V takovém baráku, kde byla rohová okna, která se v rohu dala otevřít jsem ve Frýdku bydlel taky. Po prohlídce si dáváme gáblík v pro nás zatím neznámém rychložeru Subway a vracíme se do maríny. Začíná vylézat sluníčko a my odplouváme nejstarším a nejkrásnějším grachtem v Utrechtu. Úzkým kanálem Oudegracht mezi domy pod nízkými a dlouhými mosty, kde se pomalu dvě lodi nevyhnou míříme ven z města. Schválně jsme si vybrali nejmenší loď (Derby 42) o které jsme věděli, že tuto cestu zvládne. S žádnou větší se tímto kanálem nedostanete. V některých místech je kanál tak úzký, že při vyhýbacím manévru dvou lodí jsme fendry shrnovali židličky v nábřežní restauraci. Podplouvání mostů se neobešlo bez jednoho malého otřesu mozku, kdy se malý Honza zapomněl sehnout, takže si letopočet otevření mostu nesl vyražený na čele. Za Utrechtem začíná lít a toto počasí nás doprovází na naší poslední cestě až do domovského přístavu v Nieuwegeinu. Zde doplňujeme a platíme projetou naftu, uklízíme loď a balíme věci do aut. Grilujeme maso a jdeme naposledy spát do lodi.

14. den (24.7.2009)

OdjezdOdjíždíme domů. Z Holandska skrz Německo míříme společně na Rozvadov. Držím se Honzy, protože mám obavy aby mi můj Reanaulto-Trabant nevypověděl úplně službu. Cesta zpět se zdála nekonečnou, když si uvědomíte, že než jsem se rozjel musel jsem motor roztúrovat, zařadit a každou zařazenou rychlost vytočit až k omezovači otáček abych vůbec jel. K mé smůle jsme v Německu zažili neskutečné kolony. 3 trvali cca 15 minut, ale jedna asi 2 hodiny. To jsem ještě nezažil ..... německé "křivky" lítali v autě, jako holubičky a já se, jako ateista, začal modlit, ať to ještě neuvařím. Nakonec vše dobře dopadlo a my šťastně dorazili domů. No šťastně ..... při vybalování jsme nikde nenašli ty lízátka s trávou a to se všichni dušovali, že je ani neviděli ani neochutnali. Takže asi poslední smůla.

Holland flag
Vstup do galerie

Doslov

Oprava objektivu mě přišla na 3 tácy a to jsem se v duchu těšil, že to bude neopravitelné a já si koupím jiný. Bohužel, pan Kolowrat v Ostravě dělá zázraky a budu si muset nějaký ten pátek počkat než se mi pokazí znovu. A asi po měsíci nám volá vysmátá babička z dovolené, jestli prý ty lízátka v tom kufru byly pro ni.  :o)

V Holandsku jsme nebyli poprvé, takže naší první cestu najdete zde.

Komentáře (1)

  • 1
    JaDr26. 7. 2010, 8.36
    Tento způsob cestopisu mám opravdu rád, máš ode mne palec nahoru a rád se zase zastavím něco počíst ;-)

Přidat komentář



(nebude zveřejněn)



Ochrana proti spamu (prosím, zodpovězte následující otázku):