Cestou necestou na Sumbě - část 2.

24. 3. 2020 | Pokračujeme v dobrodružství na Sumbě s Petrou a Lucií

Must see in Melolo

Vstáváme zase brzy, balíme kufry a snídáme v hotelu sušenky, které jsme měly pro Olivii. Bohužel večer nebyla v pokoji, takže jsme jí je nepředaly. Olivia byla sousedka, která nám předchozí den pomáhala s tou vodou, když nám tak hezky netekla. Dojídáme taky zbylý rambutan (viz foto), aby se nám nezkazil. Jsme rozhodnuté, že majiteli všechny obtíže s pokojem vylíčíme a zaplatíme jen 200 táců. V obchodu, kde majitel sedí, nás ale trochu přejde odvaha a nenacházíme slov. Nakonec mu obě platíme stovkou, ještě po sobě trochu pokukujeme, co se bude dít, ale protože ani majitel nevypadá, že by něco namítal, odcházíme takto. Cestou tam jsme navštívily ještě galerii Ikatu. Tu zrovna otvíráli, ale nic moc tam věru nebylo. Pár vitrínek s poloprázdnými poličkami. No, vidět jsme to musely!

Ovoce Rambutan
Rambutam   Rambutam

Vyrážíme směr vesnice Praiyawang a věříme, že brzy přijede autobus, který nás kousek cesty sveze. Nakonec jdeme asi 3-4 km, ještě cestou děláme fotky a obhlížíme krajinu, až nás skoro těsně před vesnicí jeden autobus přeci jen nabere a vyveze nás pěkně nahoru na kopec. Zajímavé, příroda je tu zase hezky zelená, jako by tu bylo dost vláhy (to mně se tedy nezdá) a jsou tu krásné kontrasty mezi blankytně modrým nebem a tou čistou zelenou. Cestou jsme si vyfotily i kozy s dřevěným obojkem, roztomiloučké. Vesnička Praiyawang je klasicky prázdná, všichni pracující jsou na poli. Je poměrně velká (bydlí zde kolem 100 lidí) a jedna z těch opravdu hezky postavených. Domky mají dveře, jsou celé zakryté (mají zdi) a u jednoho dokonce vidíme skříň s porcelánem. Uprostřed vesnice je prostor pro hrobky. Paní, která nás pozvala na kávu říká, že jedna hrobka je pro jednoho krále a jeho manželku. Jsou fakt veliké a je jich tu docela hodně, to muselo být králů. Prý už je teď má ale vláda. Povídá nám, že je zvyklá na hodně turistů a že jsme v jejich vesnici mohly spát zadarmo (pouze s příplatkem za jídlo 100 za den), navrhuje nám, ať si koupíme ikat a zítra nás zve na oběd na Parunu beach. Doufáme, že na nás nezapomene jako Guru.

Praiyawang willage

Vesnici procházíme zase chvíli pěšky, ale pak stopujeme řítící se autobus v našem směru. Jo, to jsme netušily co to bude za jízdu. Rychlost je tady relativní, ale tímhle strojem jet přes 70 km/h je vražda. Opravdu to bylo místy děsivé, hlavně teda urvaná ruční brzda, ale domácí z toho měli samozřejmě srandu. Cestou jsme zastavili ještě u nějakého trhu, kde se vyložil dost hodně velký náklad a jeli jsme dál. Naštěstí už jenom relativně kousek, takže jsme to přežily. Později v moři jsme si říkaly, jak jsme se rychle dostaly do takového ráje, ale až pak nám došlo, že jsme nejdřív musely projít peklem. Jdeme zase kus pěšky, ale cestou narážíme na paní na skútru, která říká, že pracuje v resortu kam se jdeme ubytovat a pošle pro nás další skútr. Ubytováváme se. Je to tu opravdu hezké, takové bungalovy/teepee, ale čisťounké a upravené. Jde vidět, že to tu vede Jihoafričan. Černoch s drahokamy kolem krku (jak jsme si chvíli myslely) by to takhle asi neměl. Dostaneme oběd a jdeme se vykoupat. Na pláži je takový vichr, že nám sotva drží vlasy na hlavě a musíme si dát věci na hromádku, aby nic neuletělo. I v moři je to docela makačka, ale je to krása, jsme tu samy, moře je čisté a průzračně modré, pláž z jemného písku (ne, pokud je v očích). Protože moc fouká, neválíme se, ale jdeme se raději projít po pláži. Jdeme kolem majáku, potkáváme místní, kteří vybíhají lovit řasy a sledujeme mraky nad námi. Prý se má řítit nějaká bouře nad celou Indonésii, dokonce nám přijde varování z ambasády v Jakartě, ale tady je prozatím docela klid. K večeru si zacvičíme jógu, navečeříme se a jdeme ulehnout. Dnešní odpoledne bylo velmi relaxační. Tak zítra si dáme zase do těla.

Výdaje dne: 6 000 ice latte
                    4 000 cesta
                  20 000 kokosy village
                  40 000 cesta

Cestou do ráje

Cestou do ráje   Cestou do ráje
Cestou do ráje   Cestou do ráje

Pěšky anebo pěšky

Jak Luca včera naznačila, dneska jsme se chtěly konečně trochu protáhnout. Cíl byl jasně daný, pláž Watu Parunu, o které mluvil už Wahil v Melolo a hrozně nás tam chtěl vzít. Na mapě to vypadalo kousek od nás. Ve skutečnosti to bylo kolem 15ti kiláčků, ne-li víc. Maps.me tady někdy kecaj. Tam jsme chtěly stopovat a zpátky pěkně pěšky. Ráno před snídaní jsme se šly podívat ještě na místní pláž, Luca se dokonce koupala a míň otužilá část týmu jen sledovala z povzdálí. U moře bylo už kolem sedmé pěkně živo, protože místní sbírali mořské řasy a nosili je sušit na pláž. Pán, kterého jsem se ptala, co s tím pak dělají (prodávají) se mě ptal, jestli to tak děláme v Čechách taky. Chudák nechápal, jak nemůžeme nemít moře. Pak jsme se vrátily do našeho mega stanu na snídani. Dneska pěkně západní styl a chleba, to se jen tak nevidí! Paní domácí se dost divila, že chcem jít na pláž pěšky, když jsem jí sdělovala, ať na nás nečekají s obědem. V devět jsme se vydaly na cestu k té hlavní, kde jezdí auta a autobusy. Jak naschvál dost dlouho nic nejelo. Tak jsme asi ještě dva kiláčky šlapaly, protože poprvé, když jsme zvedly palec ke stopování, tak nám pán v autě ukázal palec nahoru taky, jakože super. Tak holt na další auto jsme ukázaly Dobrých lidí se vejde indonéským stylem zastav a hned to zafungovalo. Zastavil nám pickup se spoustou polystyrenových krabic. Ve předu v autě seděli tři kluci a vzadu mezi bednama byli ještě další dva. Hoši nás pustili do auta a sami si vlezli ke krabicím (čert ví, jak se tam vlezli, podle nás už tam moc místa nebylo). Myslely jsme si, že nás vezmou k přístavu, ale vzali nás až za něj na místo, kde nakládali ryby do těch všemocných polystyrénových krabic (=ledniček). Daly jsme jim za svezení betel a vydaly se po pláži dal směrem k našemu cíli. Daleko jsme ale nedošly, resp. došly jsme jen k ústi řeky a mangrovům. To v místních poměrech znamená zase krokodýly. Abychom mohly pokračovat, musely bychom řeku přebrodit. Kluci, nakladači ryb se dušovali, že tady krokodýli nejsou. Jenže oni to taky nemuseli vědět, protože co jsem se ptala, tak pro ryby odsud jezdili každé ráno z Waingapu, kde je i prodávali, takže vůbec nemuseli tušit, jak to tu na jihu je. Rozhodly jsme se vrátit a obejít to po cestě, i když to znamenalo zacházku. Kluci se tomu divili, proč jdem zpátky, tak jsem jim trochu zalhala, že to je na nás hluboké a že neumíme plavat (kdybych jim řekla, že se bojíme krokodýlů, asi by se nám vysmáli). Tak jsme si to pěkně obešly a po dalších šesti kilácích jsme konečně došly na vyhlášenou pláž. Sedly jsme si do přístřešku a asi za dvě minuty se k nám nasáčkovali dva místní a začali se nás ptát, co tam děláme. Mimochodem za celý den nikdo nechápal, jak můžeme chodit tak daleko pěšky. Jak říkala Luca, Indonézanům by upadly nohy už jen z pomyšlení, že by museli někam pěšky, bez motorky. Hoši se s námi vyfotili ze všech úhlů, my se trošku očváchly v moři a asi po hoďce a půl jsme se vydaly nazpět. Trošku jsme si říkaly, jestli by nás nehodili kousek na jejich motorkách k Baingu, protože tam už se jde pěšky líp, ale to oni ne. Vyfotit, vyzpovídat to jo, ale pomoct to ne. Ještě nás nabonzovali hlídači parkoviště nebo těžko říct čeho jiného, že jsme obešly hlavní vstup a neplatily parkovné našeho neexistujícího stroje. Tak děda hned přiběhl a dal nám vstupenky. A asi se teda hlavně přišel podívat na ty dva mimozemšťany, co chodí pěšky z Kallaly. Mimochodem pro jistotu jsem se kluků zeptala, jak je to s těmi krokodýly tady. Tak říkali, že dobře, že jsme přes tu řeku nešly, protože tady jsou, vylízají prý hlavně večer a před rokem ukousli nějakému klukovi ruku. Ale přežil to, a dokonce i zvládá řídit scooter jednou rukou. Tak cajk.

Pláž Watu Parunu

Zpátky jsme šly chvíli po asfaltce a v poslední třetině jsme zahly na pláž k opuštěnému přístavu, který vypadal, jak z hororu. Naštěstí za chvíli už byla pláž hezčí a méně pustá a objevili se zas místní, co sbírali řasy. Jediné, co bylo na této cestě nepříjemné, byli opuštění psi, co po nás vždycky vybíhali a štěkali. Došly jsme do resortu akorát na večeři, unavené, ale šťastné, že jsme vychodily všechny sušenky, co jsme za poslední týden snědly.

Výdaje dne: 16 000 nákup drinků v sámošce
                    13 000 zas drinky a zelený koláček
                      7 000 vstup na pláž nebo parkovné za náš neexistujicí stroj 


The Punks Riders

Aneb jak přejet 122 km za 5 hodin. Nedělní den jsme věnovaly přejezdu zpět do hlavního města Waingapu. Vstaly jsme ještě před východem slunce, což tady znamená v nějakých 5:20, v 5:48 by mělo totiž oficiálně vycházet. Bohužel jsme toho z pláže moc neviděly, protože bylo hodně zataženo a sluníčko se nám schovalo. Ale jelikož byl asi zrovna odliv a voda ustoupila o dobrých 30 metrů, viděly jsme alespoň čipernou práci místních, jak sklízejí anebo možná sadí řasy ve svých vodních zahrádkách. To bylo super zajímavé, nikdy byste neřekli, kolik je pod vámi ve vodě infrastruktury. Zacvičily jsme si na pláži jógu, což není vůbec tak idylické jak se může zdát, protože bez pevnější podložky se vám písek docela boří pod nohama a pak jsme šly na snídani. Koupat se s touhle hladinou vody moc nedalo. Po snídani jsme ještě chvíli lelkovaly a pak vyrazily na autobus. U zastávky si k nám přisedl pán v docela kvalitním oblečení a s hezkým batohem a začal s Peťou klasickou konverzaci (i na manžely došlo), potom nám ale povídal, že jede na blízkou pláž nakoupit ryby, které potom prodává ve velkém do Surabaye a na Jawu. Ukázal nám dvě nákladní auta, která vlastní, potvrdil, že prodává velkým společnostem a nakonec nám ještě ukázal batoh plný peněz. Tak proto vypadal tak hezky. Vlastně ještě včera nám říkali chlapíci na Watu Parunu Beach, že lodě, které vidíme ze břehů jsou rybářské, ale nejsou místní. Tady totiž na takové lodě zatím nejsou připraveni. Nemají zde ani přístavy a lodě nemají kde kotvit. Proto ty velké, které se sem vydávají jsou všechny z Bali nebo Jawy. Takže ten byznys, který dnešní pán provozuje je založený čistě na ruční práci a dřině zdejších  sumbánců. Po chvíli přijíždí autobus, jede ještě směrem Baing, ale nasedáme. Nakonec jsme udělaly docela dobře, protože cestou jsme nabrali tolik lidí a věcí, že bůh ví, kam bychom se potom posadily. Totiž rozumějte tomu dobře, místní autobusy nejsou pouze autobusy. Je to něco jako pošta, balíkovka alias PPL a taky "Dáme jídlo" v jednom. Než jsme se dostali zpět na hlavní cestu, vyložili jsme pár kil cementu, naložili jsme nějaké železo a roští a plno balíčku, které přebírá řidič předním okénkem a sází si je na palubní desku. Okolí řidiče je vůbec zajímavá oblast, v tom nepořádku je kumšt nalézt řadicí páku. Steward, tedy osoba, která se stará o bezpečí a komfort cestujících (s velkou nadsázkou, ale minimálně vám ukáže, kde se ještě můžete vmáčknout, pokud už je autobus plný), o všechna zavazadla a jejich nakládku a vykládku minimálně 30x za cestu přeleze za jízdy z otevřených dveří na střechu a občas i obráceně. To, že se v okénku často objeví noha, skákání ze střechy dolů, nabírání a vmačkávání dalších cestujících nás už vůbec nemůže překvapit. Další náplní práce stewarda je také zabezpečení vozu v kopci – musí co nejrychleji najít kamínek, který dá pod kola busu, protože bez něj by se ta pekelná mašina rozjela dozadu (to jsme taky zažily, ruční brzda mimo provoz nejspíš). Kodrcáme se, zajíždíme do všech možných zákoutí (nám si o vyzvednutí u hotelu řekli 100 tisíc, ostatní podle nás platí běžnou cenu, cca 30 tisíc) a nejraději ze všeho máme to, když autobus mávající osobu o 100 m přejede a potom si to celé zacouvá zpět. No, myslím že tričko The Punk Riders nemá ten pikolík jen tak pro nic za nic, nám to teda dává docela smysl. Jedno se jim ale musí nechat – jsou velmi flexibilní, ne jako naše Flixbusy nebo Regiojet - nenechají nikoho na místě, i když autobus praská ve švech. Cestou jsme naložili ještě pár otepí dřeva a dvě kozy (samozřejmě na střechu ano, jak jinak), což jsme si ani nevšimly, ale při jejich vysedání nám to tedy naštěstí neuteklo. No, všechno se dá převézt na střeše mini busu, který se při každém výmolu rozhoupe, že se málem převrátí. Naštěstí po úmorných 5 hodinách poznáváme náš bus terminal a vystupujeme. Tohle byla poslední velká cesta, ale stála za to. Obhlížíme ještě hotel Merlyn, ale ten je teda poznamenán časem, v pokoji se tak rok nevětralo, takže se rozhodneme strávit tři noci v hotelu Jemmy s dobrou kontinentální snídaní (viz foto další den). Cestou se stavíme vybrat peníze a zajdeme si na výborný Masakan Padang s ledovým čajem a hurá čerpat síly na další den.

Výdaje dne: 850 000 Sumba adventure resort
                     60 000 cesta
                    38 000 večeře Masakan Padang
                    80 000 nanuk a pivo
                  495 000 ubytování 3 noci Jemmy

Hello Mister

Dneska ráno jsme chtěly najít turistické informace, abychom se poptaly, jak a pokud je možno se dostat do národního parku. Začaly jsme se ptát už v hotelu, ale holky se shodly na tom, že tady žádné nejsou a o národním parku taky skoro neslyšely. Nakonec přišla šéfová a říkala, že teď není vhodná doba na návštěvu parku, protože je období dešťů. To, že tady vůbec neprší a ostrov trpí suchem, si asi nevšimla. No nic, vydaly jsme se hledat aspoň nějakou výletovou agenturu, kde by mohli něco vědět a která byla na google maps skoro vedle hotelu. Každopádně ve skutečnosti neexistovala. Klasika. No nic, tak jsme se smířily s tím, že se do parku teda nepodíváme a vydaly jsme se směrem do královské vesnice, která je mimochodem proslulá výrobou nejlepšího ikatu na ostrově. Vybírat bylo teda z čeho, do galerie (což jsme si teda myslely, že bude něco jako muzeum, ale ve skutečnosti to byl obří ikat obchod) se slétly všechny babičky z vesnice a každá nám nutila svoje výrobky. Nakonec jsem si koupila čelenku a Luca mezitím vyzkoušela místní záchod, protože ji dostihlo Sumba belly. Záchodu dává 10 hvězdiček z 10ti, tak kdyby někdo někdy ve Waingapu potřeboval, tak jedině v tý galerii v Raja Kampung Prailiu.

Ikat
Ikat   Ikat

Po nákupu jsme se vydaly na kopeček Bukit Persaudaraan, ze kterého byl krásný výhled na rýžové pole za městem. Jedny z mála na Sumbě, protože kvůli suchu se na ostrově nedá pěstovat moc plodin. A víc než rýži tady pěstují kukuřici a  batáty. Ovoci a zelenině se taky moc nedaří, což se promítá i v nabídce místních warungů (tradiční menší indonéská restaurace, kterých tady teda taky moc není), kde mají povětšinou samé maso, masové koule bakso, masové špízy anebo smažený gorengan (smažené placičky, tempeh, tofu a podobně). Nebo je to taky možná tím, že Sumba je nejchudším ostrovem Indonésie. Většina obyvatel žije pod hranicí chudoby a holt si žádné warungy nemůžou dovolit. Ceny potravin jsou tu taky vyšší než jinde (i když pro nás stále dostupné), protože se tady musí vše dovážet z okolních ostrovů. No nic, to jsem trošku odbočila od našeho výšlapu na kopec. Pěkně bylo vidět i místní letiště, které bylo asi ještě menší než autobusové nádraží ve Frýdku a kde jsme sledovaly jedno jediné letadlo, které tam přistálo a za chvíli zas letělo někam pryč. Po výšlapu jsme byly úplně hotové z toho horka a tak jsme se vydaly dát si sprchu a oběd na hotel. Dneska bylo trochu pod mrakem a to bylo snad ještě horší, než když paří slunko. Taky bylo brutálně vlhko, což je dost divné vzhledem k tomu suchu. Každopádně jestli jsem si někdy myslela, že se rozpustím, tak to bylo dneska a to já ty horka docela snáším. Na hotelu jsme si daly voraz a něco po čtvrté vyrazily do starého přístavu na večerní trh. Nebo tak to aspoň trvdil průvodce Lonely planet. Když jsme dorazily na místo, překvapily nás všude stánečky se sladkým pitím. Nikde žádné pivo, nejspíš proto, že v blízkosti bylo několik mešit a většina prodávajících žen byly muslimky. Tak jsme si daly aspoň kafe a koukaly na mangroves a na vodu. Furt čekáme, že uvidíme ty krokodýly, i když si teda trochu říkám, že nemusím v životě vidět asi úplně všecko. Trh se začal postupem večera dobře rozjíždět, scházejí se tu místní na drink nebo jen tak si pokecat, koupit rybu nebo zablbnout si s ostatními. Řekly jsme si, že se tu zítra zastavíme na večeři. Cestou zpátky jsme si ještě koupily sladkou palačinku, aby ji Luca ochutnala a mimi banánky.

Výhled z Bukit Persaudaraan

Ještě bych se teď ráda dostala k tomu, proč jsme dnešní den nazvaly Hello, mister. Sumba není úplně ostrov velmi navštěvovaný a západními turisty už vůbec ne. Když už, tak jsou tu spíš rychloturisti z jiných indonéských ostrovů (vyfotit, hodit na instagram a popojet). Proto dvě bílé holky, no dobře jedna teda už ne moc bílá, ale furt se světlýma vlasama, budí velký rozruch. Lidé tady nejsou na "bělochy" zvyklí a to ani v hlavním městě, které má teda jen 50 000 obyvatel a spoustu džungle a krav všude kolem. Takže když jdeme po ulici, VŠICHNI lidé na nás mávají, křičí, troubí, chtějí se fotit, povídat a někdy si i sáhnout na kůži Lucy a na moje vlasy. To "všichni", myslím fakt vážně "všichni". Připadáme si jako anglické královny. Musíme se pořád usmívat, mávat a odpovídat na záludné otázky typu odkud jsme a kde máme manžely. A většinou na nás všichni pokřikujou "hello mister". Ze začátku jsme se snažily vysvětlovat, že by to mělo být správně "hello missis", protože přece jenom pořád jsme holky, i když v místních podmínkách vypadáme jak dělníci, co právě vylezli ze šachty. Ale teď už na to nemáme moc sil. Je to dost náročné se furt usmívat, dávat pozor na cestu a divokou faunu kolem a do toho ještě vysvětlovat anglickou gramatiku. Někdy je mi to trochu líto, protože zvláště k večeru už jsme dost unavené a úsměv ze sebe musíme fakt tlačit a ani ruce už se nám nechcou zvedat na pozdrav, protože toho je za celý den prostě moc. Shodly jsme se, že bychom nechtěly být slavné, ta pozornost je docela unavující. Snad nám to Sumbánci prominou.

Příprava stánků na večerní trhy

Výdaje dne:    4 000 kokosová palačinka
                     25 000 oběd
                   100 000 ikat čelenka
                     20 000 vesnice
                     20 000 obchod
                     10 000 kafe v přístavu
                       5 000 teran bulan (palačinka)
                     15 000 banany

Cesta po asfaltu až na kraj světa

Jistě se všichni shodneme na tom, že stav silnic není nikdy takový, jaký bychom si ho přáli mít. Možná kromě zemí jako Rakousko a Norsko, tam je asi všechno tip ťop, ale třeba u nás, tam si často zanadáváme. Tak to tady v Indonésii by mohli povídat. Jasně, Sumba je nejchudší ostrov Indonésie, už jsme to popisovaly, takže jsme rády, že se nám daří projíždět ostrovem poměrně snadno, nicméně hlavně proto jsme tak dlouho otálely s pronajmutím vlastního skútru. Cesty nejsou dobré a na různých blozích jsme četly, že lidi píchli kolo uprostřed ničeho a proto se nám jezdit na vlastní pěst nechtělo. Na poslední dva dny ve Waingapu jsme se ale rozhodly si skútr přeci jen půjčit. Na včerejší večerní procházce nás odchytl Taher, který skútry pronajímá a dušoval se, že až k vodopádu, ke kterému chceme jet, je asfaltová cesta – pěkná, nová. Tak tedy jo. Ráno přijíždí Taher se skútrem, Peťa se ještě ujišťuje, jestli to opravdu zvládneme – ve dvou, navíc holkách – a jedeme. Prvních 30 km je krása. Kochám se krajinou, kopce střídá moře, prostě paráda. Cestou tam hlavně míjíme všechny pláže, které chceme navštívit (Pantai Puru Kambera, Pantai Cemara, Pantai Londalima), protože vodopád vidíme jako náročnější část dne a chceme ji mít v klidu za sebou a tak nezastavujeme a řítíme se směr Tanggedu vodopád. Když odbočíme z hlavní cesty a do cíle nám zbývá nějakých 14 km, tak všechno vypadá, že půjde podle plánu. Je to tak asi k první zatáčce, kde se po pár metrech asfalt mění v kamení a štěrk a jedeme zase divočinou. Někdy se to dá, ale většina úseků je rozbitá, plná děr a obřích šutrů. Pro skútr se dvěma lidmi prostě masakr. Chvíli se rozhodujeme, jestli do toho jít, ale protože už jsme tak daleko, rozhodly jsme se nakonec jet dál. Ještě si do toho všeho představte místní reliéf krajiny, kdy cesta vede nahoru, prudce do kopce a pak zase stejně prudce dolů, to je něco pro nás. A zajímavost dne: asfalt nezmizel nadobro, ale v rámci naprosto nepochopitelné logiky se tu a tam, čas od času objeví na 100–300 m a pak zase zmizí. Navíc jsme celou dobu jely uprostřed měsíční krajiny, nikde nikdo (až na asi 3 opuštěné chatrče a stádo koní), takže představa, že se stane něco se skútrem nebo nedej bože nám dvěma byla velice děsivá. Teď už píšu s relativním klidem, ale věřte mi, tam jsme si zanadávaly. Parkujeme skútr asi 4 km od vodopádu, ale místní jezdec nás ještě přesvědčuje, že to je moc daleko a cesta už je OPRAVDU LEPŠÍ (asfalt až k vodopádu, říká, ale prý když se nám to nebude zdát, můžeme motorku nechat u mostu), tak zkoušíme ještě kousek. No, zase jsme naivně naletěly, asfalt až k vodopádu fakt nevedl. Takže poslední 1,5 km jdeme po svých, přes nový most, který se houpe jako blázen, a v jehož konstrukci si Peťa při cestě zpět nezapomenula osvěžit nožku v nezatuhlém betonu. Pak dál přes vyprahlou krajinu, někam do neznáma. Naštěstí konečně přicházíme alespoň k ceduli "vítejte u vodopádu" a tak si alespoň trochu oddechujeme. Vodopád je sice opravdu krásný, prý je to „nejinstagramovatější“ (nejvíc fotogenické) místo na Sumbě, ale z té cesty se musíme trochu vzpamatovat. Fotíme, koukáme se, a nakonec se i vykoupeme a koupíme si alespoň kokos od žen, které i na samotném konci světa mají připravenou termosku s teplou vodou na nudle pro případné zájemce. U vodopádu se fotíme ještě s dvěma klukama z Indonésie a vydáváme se na cestu zpět. Je to zase dřina. Do toho se šíleně zatáhlo a už za sebou slyšíme bouřku. Tady se nedá nikde schovat a jsme široko daleko nejvyšší cíl. Ideál pro ty hromy a blesky, co  se nad náma honí. Co budeme dělat teď, to je otázka? Rychlá jízda tímhle terénem fakt nejde. Naštěstí nás kluci z Indonésie dojíždí a protože jsou na tyto silniční podmínky zvyklí, měníme si místa – já s Peťou nasedáme do auta a jeden z nich sedá na náš skútr – a setkáváme se zase až na hezké cestě. Jefri nám část té hrozné cesty vyjel. Zachránci života!

Cestou necestou

Cestou necestou   Cestou necestou

Protože pořád hřmí, nasedáme rychle na skútr a jedeme rovnou do hotelu. Při rozjezdu mi jeden místní pes, kterého jsem si ale vůbec nevšimla, nebezpečně nabíhal na nohu, Peťa naštěstí zrychlila a tak jsme mu ujely, ale chvíli vypadal, že se do mě chce fakt zakousnout. Cestou musíme nasadit pláštěnky, déšť zesiluje. Do hotelu přijíždíme jako z konve zlité a čvachtá nám v botách, ještě že už jsme "doma". Tenhle den už zvládáme jen večeři, pivo a sušenky uvidíme co zítra.

P. S. Jsem tedy dost zvědavá, co Peťa řekne tomu pánovi, který nám skútr pronajmul a tvrdil, že cesta je v pohodě. Obávám se, že si tenhle obchod bude taky nějakou chvíli pamatovat!

Vodopád Tanggedu

Výdaje dne: 165 000 ubytování
                    300 000 skútr
                      23 000 benzín
                     10 000 vesnice
                     30 000 kokosy
                     76 000 útrata (pivo a nějaké pochutiny)
                     60 500 obchod (pivo voda sušenky)

Proč je všechno na W?

(Waimarang, Walakiri, Waikuri, Wairinding, Waikabubak, Waingapu….)

Zbývá nám poslední celý den na Sumbě a proto toho máme dost v plánu. Neuvěřitelné, jak to uteklo. Vyjíždíme na skútru směrem k Wairinding bukit (kopec). Je to nějakých 28 km, ale tentokrát opravdu celé po asfaltu. Vyjíždíme z Waingapu a krajina se začíná pomalu zvedat. Kolem cesty je plno zeleně, palmy a další urostlé stromy, ale není tu prostor pro žádná pole nebo nějaké zahrádky. Je to hlavně vábivé na pohled. Sumba je podle všeho ostrov vzniklý odtržením od Austrálie a ten kopcovitý terén (jeho typická členitost) pravděpodobně vznikl vulkanickou činností (tedy hodně laicky řečeno). Myslím, že takový terén jsem ještě neviděla. Je to jako by jeden kopec pustil kořeny a rozběhl se v tisíce dalších, drobných kopců. Pro ilustraci je lepší asi raději foto, protože popsat slovy to nedokážu. Některé kopce zase vypadají, jako kdyby je někdo na vrcholu uříznul, jiné jsou vyboulené, opravdu zajímavá podívaná. Wairinding je pak asi něco jako král mezi těmito kopci. Pro turisty fotografy naprostá bomba. Hory se nám zdají vysoké, ale ve skutečnosti měří nejvyšší vrchol Sumby kolem 1200 m. n. m., asi jak naše Lysá, takže těžko říci, kolik měří ty kopečky kolem. Máme asi milion fotek, protože taková krajina se jen tak nevidí. Chvíli uvažujem, že tohle je díra na trhu, chybí tu turistické stezky a nějaké občerstvovny, to by se možná evropským turistům líbilo, pokud by jim nevadilo se mezi kopci plazit v tom hicu, i když na mě bylo místy i zima, nejsem už zvyklá na větřík na vrcholku.

Wairinding bukit

Vydaly jsme se zpět do Waingapu na oběd a trochu se skrýt před poledním sluníčkem. Měly jsme ale ještě dvě destinace na seznamu, takže jsme neoddychovaly dlouho a vydaly se po kafču k největší přehradě Kambaniru na Sumbě z roku 1992. Hráz pěkná a příroda kolem zas dechberoucí, akorát nám to teda přišlo trochu malé, naše Šance (přehrada s pitnou vodou v Beskydech) je tak milionkrát větší. Chvíli to vypadalo na déšť, tak jsme si sedly do chill out zóny u břehu (dřevěné chatky se slámou místo střechy). Takových chill out zón, jak jsme si to odborně nazvaly, je na Sumbě plno, protože Sumbánci rádi odpočívají, resp. sedí a koukaj kolem. Na to máme další odborný termín "chill and čum" a vyhlásily jsme to nejprovozovanější aktivitou ostrovanů. Mimochodem nám už to jde teda taky moc dobře, návrat do práce a do školy bude krutý. Každopádně mraky se přes nás přehnaly, tak jsme se rozhodly jet dál na pláž Walakiri, která je asi druhé „nejinstagramovatější“ místo na Sumbě a to víceméně jen díky pár mangrovům v moři. Cestou jsme se musely schovat ještě v malém kiosku u cesty a koupit si od paní sušenky, protože déšť nás přeci jen dohnal a naštěstí ale netrval moc dlouho. Na pláž jsme k našemu velkému překvapení dorazily po betonové cestě dle evropských standardů. Pláž Walakiri byla první, kde byly malé warungy, posezení, dokonce i veřejné záchodky, holt ten instagram dělá divy. Moře bylo krásně modré a celkově to zas vypadalo moc hezky i s těmi mangrovy.

Poslední den

Poslední den   Poslední den
Poslední den   Poslední den

Akorát paní v kiosku nás varovala před krokodýli, tak se nám moc nechtělo do vody a koupání jsme vynechaly. Koneckonců mě by byla asi pak stejně na scooteru zima. Scooter jsme měly vracet až o půl sedmé, tak jsme se rozhodly okouknout ještě pláž Batu Payung přímo ve Waingapu. To se ukázalo jako dobrý nápad, protože po dešti byl hezký západ slunce. Zas jsme si říkaly, že to je ideální místo pro krokodýly – všude bahýnko a mangrovy, akorát si v tom bahně hrály děti, tak snad si ve zdraví dohrály se všema končetinama. Protože zlost na dědu, co nám pronajal náš scooter, ještě pořád nevyprchala, nechtěly jsme mu nechat v nádrži ani kapku benzínu navíc. On včera přijel s totálně prázdným scooterem a nezapomněl mi důležitě připomenout, že si máme zajet napumpovat. Luca ještě nikdy scooter neřídila, tak jsme si zajely ještě k hřišti kousek od hotelu, aby si to mohla vyzkoušet. A nutila jsem ji to chudinu objíždět tak dlouho, dokud nezačala pěkně blikat kontrolka na benzín. Pro jistotu jsme to pak objely celé spolu ještě jednou. Taher už na nás čekal u hotelu, úsměv od ucha k uchu, a hned se vyptával jaké to bylo. Tak jsem se ho prvně zeptala, jestli už někdy u těch vodopádů doopravdy byl. Prej jo. Tak jsem mu vysvětlila, že ta cesta byla všechno, jen ne dobrá a že může pronajímat scootery dál, ale ať nelže turistům, že jsou tu kvalitní cesty, protože většina turistů řídí v Asii scootery poprvé a tohle by nemuseli zvládnout. Už paní v Rende, co nás zvala na neexistující picnic, mi říkala, že cestou k těm vodopádům jedna turistka nedávno umřela. Tak to jsem taky nezapomněla zmínit, abych ho trošku vystrašila. Každopádně ten zmetek mi začal oponovat, že to není pravda, že cesta je dobrá a ještě vytáhl z kapsy ikat, co nám chtěl prodat. Na to už jsme neměly nervy, tak jsme se otočily, že půjdem do hotelu. Ještě chtěl vědět v kolik zítra letíme, to teda potěš, že se s ním budem muset potýkat ještě na letišti. Snad bude nahánět další turisty někde ve městě. Dneska nás teda musím pochválit, zvládly jsme čtyři různé místa za jeden den, to je asi tak o tři víc než normálně díky těm kvalitním cestám a taky jsme se zas zvládly předávkovat těma zatracenýma sušenkama. Po Sumbě už nikdy nebudu jíst žádné sladké.

Výdaje dne:  6 000 voda
                    5 000 parking
                  38 000 oběd
                  10 000 benzín
                    5 000 sušenky
                  20 000 kafe
                 15 000 večeře
                 40 000 pivo
                 10 000 chipsy

Dovolená nekončí ...

Mr. Cafe - snídaně

Ráno jsme se vzbudily zase brzy. Ten sladký čaj a Continental breakfast ve formě papírových sušenek už jsme nemohly ani cítit, tak jsme si řekly, že si dáme hezký předodletový brunch v restauraci cestou na letiště. Poprvé za celou Sumbu tam byla servírka příjemná jak špendlík v zadku, ale nudle i rýže byly výborné, to se musí nechat. Po tom, co jsme se fakt dost nacpaly, jsme se vydaly pěšky na letiště, měly jsme sice dost času před odletem, ale bály jsme se, že nám zase přehodí odlet na dříve. Cestou jsme narazily na Tahera, který nám nabízel svoz na letiště zadarmo (asi špatné svědomí ze včera) a několikrát nás pak ještě otravoval na letišti. Naše očekávání se potvrdilo, odlet byl hlášen místo 15:20 klasicky už 14:35. Čekaly jsme do oficiálního času check-inu, ale pořád se nic nedělo ani časy na tabuli se nezměnily. Podotýkám, že celou dobu jsme seděly na zemi v hale velikosti větší garáže bez záchodu a vlastně čehokoliv jiného krom těch přepážek na check in a odletového kontrolního rámu, který trochu podezřívám, že nefungoval. Navíc lidi se šoupali sem a tam, vycházeli z gatu zpátky před halu, no moc nám nebylo jasné, o co tu běží. Navíc my si koupily velkou flašku vody, sprity a ještě jsme měly vodu z hotelu, co jsme musely vypít kvůli kontrole a už se nám fakt chtělo na záchod. Tak Luca se odhodlala první s tím, že se zeptá, jak to bude s check inem a kde jsou WC. K našemu překvapení byly záchody pouze pro zaměstnance za těma přepážkama, kde nás ale úplně s klidem pustili. Byly to nejspíš nejluxusnější záchody, co jsme za celou dobu zažily. Ovšem o času check inu neměl nikdo ani páru a prý máme počkat. Za chvíli vidíme, jak se k nám blíží náš starý známý z Kallaly (starší australský surfař) a už nám sypal, že letadlo je porouchané a budem mít zpoždění. Jo zpoždění, kéž by! Na přepážce nám holky, co si tam celou dobu fotily selfie, hrály hry na mobilu a ve finále i lakovaly nehty a byly evidentně rozrušené z toho, že musí něco dělat (rozuměj pracovat), sdělily, že letadlo má porouchaný jeden motor a nemůže letět. To jsme tu ještě neměly. Nastal totální chaos a zcela nekompetentní zaměstnanci letiště začali pobíhat sem a tam, lidi se nahrnuli na přepážky a samozřejmě všichni chtěli vědět, co se stalo. To letadlo mělo totiž prvně letět do Kupangu (východní část Indonésie s názvem Nusa Tenggara, Sumba je v její západní části), pak se vrátit do Waingapu a až pak letět do Denpasaru. To, že to neodletělo ani do toho Kupangu jsme se dozvěděli až o hodně později, nikdo nám nebyl schopen nic říct, kromě "počkejte". Jen podotýkám, že nikdo neuměl anglicky, což už nás vůbec nepřekvapilo. A to nás tam ti zaměstnanci viděli celou dobu sedět a čekat na ten check in, ale že by nám přišli říct, že to má zpoždění nebo se obtěžovali to aspoň změnit na té tabuli, tak to ne, to by přece museli pracovat a přestat dělat selfies. Chvíli to vypadalo, že odletíme i dnes, protože měli poslat letadlo z Tambolaky, co by nás vyzvedlo, ale to se mi celou dobu nějak nezdálo, že by Indonésani reagovali tak pohotově. Tak či onak, letiště se rozdělilo na dva tábory – Kupang a Denpasar – a všichni se začali dohadovat, kam to poletí dřív. No asi až někdy skoro před šestou se vyjasnilo, že překvapivě žádné letadlo z Tambolaky (které už bylo na cestě!!!) nepřiletí, ale to naše je už opravené. Nastal zmatek podruhé, protože teda měli odletět lidé do Kupangu, ale ti zas začali křičet, že se bojí a tím letadlem nepoleti. Tábor Denpasar začal křičet, že to není fér, že jsme měli letenky na stejný den a potřebujeme taky letět. Nakonec aspoň vyhádali hotel placený leteckou společností a to my dvě už si malovaly, jak budem spát na letišti, kdyby se zas všecko změnilo. Nakonec přišel jakýsi manager, těžko říct čeho, který vypadal, že právě dostal občanku, s tím, že check in bude zítra v šest ráno a letadlo odletí v sedm, ale že nám ještě jednou večer po osmé pošlou sms se stoprocentním časem odletu na hotel. Nakonec nás tam po skupinkách dopravilo auto. My už jsme zvládly jen koupit pivo (ach, ty vypjaté situace…) a dát si večeři. V osum čekáme zprávu, ale žádná nepřichází. Šokující. Pivo vypito a po deváté zpráva furt nikde. Tak se vyrážím ptát do vedlejších pokojů, jestli jim něco přišlo a asi jen dvou lidem (omg wtf) přišla smska, že to poletí v 7:45. No tak snad.

Výdaje dne: 52 000 mr. cafe snídaně
                    11 000 voda
                    20 000 sprites
                    28 000 ořechy a kafe
                    35 000 pivo
                    53 000 večeře

Odlet ze Sumby

Asi už jen stručně k našemu konečnému odletu. Bylo to hodně stresu, hlavně pro Peťku, která musela všechno vyjednávat. Já s mou angličtinou jsem se zvládla zeptat tak akorát na… no vlastně vůbec na nic. Ani na letišti se mnou totiž nikdo anglicky mluvit nechtěl. Pokud se tedy vydáte na takto neturistický ostrov jako my, doporučuji si stáhnout slovník s domácím jazykem! Vstaly jsme zase brzy, protože jsme se bály, že se s naším odletem něco změní a chtěly jsme být připravené. Nakonec jsme ale stejně čekaly ještě skoro hodinu na hotelu a dokonce jsme zvládly i snídani, kterou jsme měli všichni taky gratis, pozornost letecké společnosti! Na letiště přijíždíme včas, asi 6:45, s tím, že poslední informace je odlet v 7:45. To se samozřejmě nestane a tak běží Peťa zase vyjednávat. Já sedím s batohy a kolem se příliš moc neděje. Opravdu to není frekventované letiště. Asi po půl hodině, možná trochu víc, přilítá letadlo (asi z Kupangu) a po další půl hodině je připraveno zase k odletu. Z hlášení vyrozumím, že je to pravidelná linka do Kupangu, takže jsem klidná, naše letadlo to není. K mému velkému překvapení ale nasedají někteří lidé, kteří měli letět s námi do Denpasaru. Pak přibíhá Peťa a vše vysvětluje. Tohle letadlo poletí nejdřív Kupang a potom Denpasar. Nám dvěma, společně s pár dalšími, se snaží přebukovat letenku k jiné společnosti, která letí přímo do Denpasaru. Chtějí, abychom byli v cíli rychleji. Někteří cestující možná nestihnou ani tento let, opravdu se taková jedna závada může protáhnout až na celý den zpoždění. Ale v těchto končinách je to asi ještě docela dobrý čas. Celá operace výměny letenek trvá dost dlouho. Peťa ještě odnáší oba naše batohy, aby je zvážili. Čeká se, až naše aerolinky zaplatí požadovanou cenu těm druhým, aby nás mohli přidat k cestujícím. Nevím, jestli už je 10:00 nebo 10:30, ale modlím se, abychom ten let v 11:40 s výkonností místních pracovnic vůbec stihly. Nakonec dostáváme nové letenky a asi kolem 11:15 máme konečně boarding. Konec nebyl tak ideální, jak bychom si přály, ale všechno dobře dopadá a my jsme zpět na Bali a to i s celým letadlem. Pamatovat si má člověk hlavně to dobré, ale je pravda, že na cestování se někdy musí obrnit trpělivostí a ideálně si ponechat rezervu pro tyhlety nepříjemnosti!

Na letišti

Na letišti   Na letišti

Hurááá! Zpět na Bali.

 


Vstup do galerie

Přidat komentář



(nebude zveřejněn)



Ochrana proti spamu (prosím, zodpovězte následující otázku):