Cestou necestou na Sumbě - část 1.

24. 3. 2020 | "Viliš trip 2020" - Cestovní deník děvčat, Petry Ševčíkové a Lucie Hajné o dobrodružství na indonéském ostrově Sumba, kterým jsem propůjčil své stránky, aby se s Vámi mohly podělit o to, co tam zažily.

Naše povídání jsme rozdělily do jednotlivých dnů, ke kterým jsme se podle nejlepšího svědomí snažily napsat naše čerstvé zážitky. Často se jedná spíš o osobní pocity a postřehy. Určitě nečekejte průvodce, který informuje o všem, co na Sumbě můžete nebo musíte vidět. Ale některé tipy a triky budou určitě zajímavé, stejně tak místa, na kterých jsme byly a které obě vřele doporučujeme. Po jednotlivými články jsou uvedeny i ceny, takže budete mít i trochu přehled, na kolik nás celé tohle dobrodružství vyšlo.

Panorama ze Sumby

Petra: S Lusiet už jsme spolu v Indonézii byly před třemi lety a pro nás obě to bylo tehdy poprvé. Já se tam od té doby vrátila několikrát a Lůca teď plánovala mě opět navštívit. Akorát jsme celou její dovolenou nechtěly trávit na Bali, protože už tu byla. Před třemi lety jsme se vydaly na Nusu Penidu a to bylo tehdy dobrodrůžo. Byly tam asi dva hotely a jeden warung. Dneska už to vypadá zcela jinak, turisté tam jezdí z Bali v davech. My ale chtěly zažít nové dobrodrůžo a tak když jsem někdy na podzim náhodou zahlídla fotky přírody ze Sumby, úplně jsem se pro to nadchla. Začla jsem trochu víc googlit, ale ono teda nebylo moc co. Sumba je stále zapomenutý ostrov, který na své objevení turisty teprve čeká. Tak jsme si víceméně koupily letenky s tím, že budem improvizovat. Nápad to byl jedinečný a dovolená nezapomenutelná. Když jsem teď znovu četla naše zápisky a opravovala chyby v textu, skoro se mi ani nechtělo věřit, co jsme tam zažily. Určitě bych ostrov doporučovala navštívit všem dobrodruhům. Pokud ale očekáváte dovolenou ve stylu válení se v rezortu jako na Bali, tak Sumbu spíše vynechte. Na mnoha místech nefunguje elektřina, o internetu nemluvě, lidé neovládají angličtinu jako na jiných indonéských ostrovech, takže alespoň základy indonéštiny se fakt hodí, teplá voda tady taky není samozřejmostí stejně tak jako restaurace, bary nebo třeba obrovské obchody se suvenýry. Nic z toho na Sumbě nenajdete. Zato je tu nádherná příroda, která se jen tak někde nevidí a přátelští lidé, kteří jsou vždy ochotni pomoci a zatím nevnímají cizince jako chodící peněženky. V některých článcích jsme se dočetly, že Sumba není bezpečná a hodně lidí (včetně Indonézanů) nás před cestou a místními obyvateli varovalo. Ze začátku jsme byly pořád ve střehu, protože jsme čekaly kdoví co. Pravdou je, že spory se alespoň v západní části řeší pořád mačetami, ale myslím, že pokud je člověk (turista) uctivý a respektuje místní zvyklosti, nemělo by se mu nic stát. My jsme se obě cítily bezpečně, možná i víc, než na Bali. Každopádně toto je jen naše zkušenost a my se o ni chtěly podělit s rodinou a kamarády ve formě tohoto deníku.

Lucie: Pro mě byla Sumba druhé setkání s Indonésií. Nějaké tušení co čekat jsem měla, ale je pravda, že v tomhle je každý ostrov trochu jiný a svérázná Sumba nebyla výjimkou. Určitě mě nadchla příroda a krajina, kterou je Sumba jedinečná a nemůžu nezmínit objevování místní kultury a samotného etnika, které je natolik rozdílné od toho našeho, až je to opravdový zážitek. Díky našemu způsobu cestování, kdy jsme často chodily pěšky nebo používaly místní veřejnou dopravu a verbální komunikaci s místními obyvateli (díky Peti a její znalosti jazyka!!!) jsme opravdu měly možnost nakouknout pod pokličku zdejšího života a ochutnat kus této exotiky. Stojí to za to! A právě proto, že Sumba ještě není zkažena turisty, kteří na tahle exotická místa často jezdí s tím, že za peníze si mohou koupit všechno a chovat se, jak se jim chce, je vzájemná interakce pořád zatím příjemná. Na ostrově jsem sice přistála s mírným napětím, co od lidí čekat, zda budou přívětiví nebo nepřátelští nebo se jich máme snad bát, ale postupem času jsme obě (alespoň si to myslím) zjistily, že lidé jsou milí, snaží se vám pomoct a rozhodně není potřeba se jich bát. Člověk prostě musí být slušný a měl by vytrvale odpovídat na všechny mávající pozdravy a oslovení, pokynout místním hlavou, když navštěvuje jejich příbytky a nemůže se mu nic stát. Samozřejmě po 14 dnech už je trochu únavné být všude za “exota”, ale co si budeme povídat, někteří vidí bělocha párkrát za život a my jako turisté musíme tento fakt pochopit. Takže “Hello Mister” a ne že ne! :-)


Trpělivost my friend

Naše dobrodružství začalo už na Bali. Hned první den máme tolik vyřizování. Jedeme vyzvednout stípko do Petiny školy, cestou zpět kupujeme benzín, nabíječku a hurá do banky. Mírně nervózní se po 45 min čekání v bance dostáváme na řadu, teď už jen ofotit všechny dokumenty, které Peťa má, vytisknout a podepsat pár lejster a míříme ještě rozměnit peníze do přízemí. A skoro vůbec nám nevadí, že nás předbíhá pán, který se neobtěžuje tisknout pořadový papírek a čekat, až jej systém zavolá. V pohodě, my si počkáme.

Čekání v bance

Nasedáme na skútr, cestou ještě kupujeme SIM do mého telefonu a jedeme na pláž vyzvednout Icana (čti Ičana), abychom následně, VE TŘECH, mohli na skútru dojet k Peti domů, dobalit, rychle se osvěžit a vyrazit na letiště. Chceme tam být alespoň dvě hodiny předem. Pozor, na letišti, které jsme našli pouze díky přítomnosti domácí osoby :)) nám oznamují, že let byl posunut na 13:30. To je vzhledem k tomu, že jsme měly letět 14:20 docela nečekané překvapení. Naštěstí jsme si nechaly prostor a přijíždíme na letiště včas – někteří letadlo asi nestihli. V letadle jsme přišly o sedadlo u okýnka, příště si ho musíme víc chránit, ale zase jsme od letušek dostaly sváču. Let trvá asi hodinu a pak přistaneme na letišti Tambolaka, všude kolem je zeleno, kozy nás vítají hned za letištěm, krávy a hubení koně jsou samozřejmostí. Po cestě z letiště se z hodně prázdné krajiny dostáváme na hlavní cestu, která je už lemována obchody a krámky s ovocem, zeleninou, oblečením a nějakými suvenýry a potkáváme se poprvé se zájmem místních, kteří na nás různě pokřikují. Povídá si s námi jeden starší pán, prý že anglicky umí už od školy – tak to je nějakých let – na druhou stranu je na dlouhou dobu poslední, který se s námi anglicky domluví.

Ušly jsme 3,5 km k místu ubytování a zjišťujeme, že majitel je mimo město. Tak tady nás neubytují. Vyrážíme směrem k dalšímu ubytování, které je vzdálené další 3 km odtud (obě ubytováníPlánujeme zítřejší cestu z postele jsme našly na bookingu). Kousek jsme se svezly s místní rodinkou za 50 K, což Peťa nemůže rozchodit, ale aspoň jsme se přiblížily cíli. Tedy aspoň jsme si to myslely. Ovšem o našem ubytování tady nikdo nic neví a tak se vracíme kus cesty zpět. Konečně Peťa poznává kapličku z fotky a my se můžeme ubytovat. Bydlíme v Mada house u Anggi a plánujeme si další den.

Výdaje dne - 50 000 za taxi

Letiště Tambolaka

Letiště    Letiště
Letiště    Letiště

West tour

Dneska jsme začaly celkem brzo a to snídaní, kterou chystá Anggi a asi nás chce pěkně vykrmit. Připravila nám smaženou rýži s vajíčkem, zeleninou, špagety se speciální sumba pálivou omáčkou a nějaký modrý nápoj z kytky, co jim roste na zahradě (název zjistíme zítra). Po snídani jsme vzaly auto a Lius, bratranec od Anggi, nás vzal na zajímavá místa západní Sumby. Zajímavé teda bylo už jen vyjet z Tambolaky. Naprosto jiný svět. Fakt tady chodí chlapi s mačetama za pasem, děti si hrají s klacíkama na cestě nebo pasou buvoly a všude běhaj krávy, koně a kozy. A očividně tady nejsou zvyklí na cizince, všude na nás pořvávají mister. Naše první zastávka bylo Danau Waikuree, laguna s tyrkysově modrou vodou z moře. Nejdřív jsme si lagunu obešli a z vrchu nám Lius ukázal hady, kteří byli v jednom úseku snad všude. Prý nejsou jedovatí, říkal Lius. Náš domácí se pak vyděsil, že to jsou ti nejjedovatější hadi. Nevíme a asi je lepší to nezjišťovat, protože místní tam kolem skákali a my jsme se tam jen brodily velkým obloukem okolo toho místa. Další zastávkou byla Pero beach. U Pero beach se vlévá řeka do moře. To znamená krokodýly a žádné koupání. Dost jsme teda váhaly, protože místní se tam čvachtali a v moři byli rybáři, jo a mimochodem super vlny na surf. My jsme na pláži objevily otisky ťapek, u kterých jsme si nebyly jisté, zda jsou krokodýla, psa nebo krávy. To ještě musíme vygooglit, protože samozřejmě až večer nám Anggi říkala, že na Pero beach se nekoupe, protože je to nebezpečné. Teď už samozřejmě poznáme všechny tyhlety stopy. Ještě, že ty rady přicházejí včas. Tak jsme si tam daly aspoň zbytek chleba a sýra z Čech a pak se vydaly do tradiční vesnice Ratenggaro. Byla dost vylidněná, což nás hodně překvapilo, protože jsme čekaly ukázku tradičního života v sumbské vesnici, ale zato tam byl jen jeden pán, co nás pronásledoval s mačetkou a s něčím, co vypadalo jako kytara. Potom, co jsme zaplatily pade za vstup (těžko říct přesně za co a kam ty peníze půjdou), byl i trochu milejší a vzal nás do jejich domu, kde žila celá rodina a ukazoval nám tam "pokoje" a prasečí a buvolí lebky. Je tu dost těžké prolamovat ty třiceti stupňové ledy, lidé tady vypadaj hrozně přísně a nepřístupně, takže nám tuhnou úsměvy. Hlavně z těch mačetek teda.

Danau Waikuree

Po navštěvě vesnice jsme měli pořád čas a tak nás Lius vzal na Kawela beach, která byla konečně jako z katalogu cestovky. A snad i bez krokodýlů, takže jsme se hezky vykoupaly, Luca se trochu spálila a vyjely jsme na naši poslední zastávku pro tento den a tou byl "L něco něco hill" (to jméno jsme si nemohly zaboha zapamatovat a v mapách ho nelze najít, tak pardon). Neskutečné, jak se za jeden den tolikrát změnila krajina. Nahoře to vypadalo jak někde v Irsku, všechno zelené, dole ale rýžové pole, divoký kůň a na obloze dvě káňata a orel. A taky trochu zima.

Výhled z kopce, jehož název si nepamatujeme

Na večeři nás zase Anggi ukecala (po tom, co jsme snědly asi tunu cukroví na pokoji) a dala nám čokoládový chlebíček a polívku s nudlema a kuřecí hlavičkou. Po večeři jsme ještě chvíli zůstaly a vykládaly si. Teda spíš Anggi vykládala o životě na Sumbě, o tom, jak adoptovala místní děti, protože jejich rodiče tady nemají peníze, jak učí lidi ve vesnicích hygienu a psát a počítat.

Pero beach a Ratengaro

Pero beach a Ratengarro   Pero beach a Ratengarro
Pero beach a Ratengarro   Pero beach a Ratengarro

Výdaje dne - 20 000 parking waikuree lake
                    10 000 dvě láhve vody
                    50 000 guestbook rattengaro
                    10 000 parking
                    20 000 kawela beach
                  700 000 auto
                  500 000 ubytko


Do hlavního města západní Sumby

Ráno nám Anggi připravila rybu s modrou rýží (ze stejné kytky, jako ten nápoj včera), abychom měly síly na cestu. Po focení do rodinného alba nás Lius odváží na zastávku, odkud nám jede autobus do Waikabubak. Autobus stojí normálně 20 000 za osobu, ale protože Evropani asi zabírají víc místa, máme to jedna za 25 000. Nekup to. Každopádně sranda k nezaplacení, indonéská hudba už byl jen bonus na konec. V tom malém pidi buse nás jelo asi milion, včetně živých slepic. Ve Waikabubaku jsme vystoupily dřív, protože nás chtěli zkásnout ještě za cestu do centra a tak jsme šly pěšky kolem rýžových polí. Waikabubak leží asi v 600 m.n.m., což znamená, že tu není takové horko (večer nám byla dokonce OBĚMA trošku zima). Na hotelu nás přivítal recepční Paulus, taková dost veselá kopa, který se o nás hrozně bojí a furt nás chce vzít do své vesnice. Těžko říct, jestli se nudí nebo si chce přivydělat (tipuji to druhé, ale to zjistíme zítra). Každopádně s námi šel aspoň na místní trh koupit betel. Betel se tady nosí do vesnic jako dárek na důkaz úcty k místním lidem.

Cesta autobusem

Cesta autobusem   Cesta autobusem

Waikabubak

Waikabubak   Waikabubak
Waikabubak   Waikabubak

Poté, co se Paulus, který vlastně celou dobu trajdal s našimi okopírovanými pasy a propiskou v ruce jako by se nechumelilo, konečně rozhodl vrátit do hotelu, jsme se vydaly do vesnice Tarung, která byla přímo ve Waikabubaku. Vysvětlení, proč je vesnice ve městě po nás nechtějte, nevíme to. Z internetu jsme měly kontakt na Yulianu, místní průvodkyni, která nás uvítala a provedla vesnicí. Vysvětlila nám spoustu věcí o životě ve vesnici, která mimochodem v roce 2016 vyhořela po zásahu bleskem, ukázala, jak se tká ikat a taky mluvila o místním marapu náboženství, které je jediné animistické náboženství, které indonéská vláda oficiálně uznává. Lidé tady věří, že kdysi první obyvatelé země byli právě Sumbánci, kteří na zem slezli z nebe po žebříku. Marapu lidé se na rozdíl od lidí, kteří vyznávají jiná náboženství, nemodlí každý den. Věří, že když se člověk chová správně, tak se i správně modlí. Když se chová špatně, tak se i špatně modlí. Jako obětiny předkům a duchům dávají betel a pořád všichni věří v černou magii a v každé vesnici je několik šamanů, kteří se zaměřují na něco jiného (porody, zlomené kosti apod.). Pověděla nám taky o tradičních Mamuli ornamentech, což jsou tradičně kovové předměty, symbolizující ženství a ženu jako "dárkyni života". Používají se tradičně při výměnných rituálech, kdy si ženu chce vzít muž z vesnice.

Tarung Ikat

Po docela dlouhé prohlídce jsme se vydaly cestou k hotelu. Ještě jsme koupily Tahu-tek k obědovečeři a Luca zázvorový drink, protože na ni něco lezlo. Na hotelu nás opět odchytil Paulus, který nás zase chtěl brát do jeho vesnice. Tak jsmePaulus ho aspoň zabavily tím, že nám ukáže, jak se žvýká ten betel. Narval si všecko do pusy a se slovy "to není dost silné", přihodil ještě další ořech. Pak se tomu všemu hrozně smál, chtěl se fotit a vůbec mu nevadilo, že nám půl pytlíku betele, který nám měl vydržet snad až do konce pobytu, sežral. Ale říkal nám, že jsme jeho new best friends, tak to asi stálo za to. Kouzelná ta Indonésie, já to pořád říkám. 

Výdaje dne - 50 000 autobus za dvě
                     20 000 betel a příslušenství kolem
                     25 000 guestbook v tarung village
                     30 000 tahu tek večeře pro dvě
                       7 000 Luca pití

 

Je libo "tradišnl viliš"?

Výbava do deště

Dnešní dobrodružství začínáme rychlou procházkou do obchodu, leje jako z konve, takže si bereme pláštěnky, ať nejsme durch mokré. Indonésané se obecně bojí deště, takže na ulici skoro nikdo není a ke všemu je neděle, dost obchodů je zavřených. Po cestě z hotelu potkáváme místní paní, která nám prozradila, že v ceně ubytování je snídaně, takže nakonec jdeme jen pro kávu, protože ta místní je opravdu dost silný kafe! Snídaně je klasika rýže, vajíčko a zeleninový salát – velmi dobré, konečně se zbavujeme sladkých chutí. A kdo vařil? Paulus říká, že od 4 ráno pracuje, uklízí, zametá atd. a pak chystá snídaně hostům. No to je zajímavé, že si se mnou po celou dobu přípravy snídaně povídá na gauči. No a vyrážíme do vesnic, které chceme dnes navštívit. Ještě jsme šly omrknout ubytování na další noc, vyhrál hotel Aloha, je levnější a docela po cestě. Hodně lidí, které potkáváme jen tak cestou, nám chce ukazovat své rodné vesnice, třeba jako pán s motor bikem, který nás dohání u Artha hotelu, ale popravdě mu říkáme, že máme namířeno jinam, tak se s námi loučí. Cesta není daleká, myslely jsme, že to bude hike, ale kopec to byl docela mírný a celou cestu po silnici. Až k vesnicím Prei Ijing a Prei Rame vede normální, asfaltová cesta. Chystáme se do Prei Rame, ale volají na nás ještě děti ze stánku poblíž, ať se jdeme zapsat do knihy hostů. Jaké překvapení na nás čeká, když zjišťujeme, že do vesnice Prei Ijing, ke které tenhle stánek patří, vybírají vstupné 55 000, a ZA JEDNU OSOBU!!! To se nám teda vůbec nelíbí, takže jdeme zpět původní cestou do Prei Rame! Tam nás vítá pán, Peťka si s ním pokecá a do knihy hostů dáváme jen 15 000. Akorát jsme mu nabídly betel (pytlík, který nám zbyl po Paulusově zásahu – ten co měl být na celou dobu) a on si ho vzal všechen. Nu nic, štědrost dělá přátelé. Pokračujeme do Prei Kateti, kam nás odvádí malá holčička z Prei Rame, a tím pádem máme druhou vesnici za sebou. Děti jsou vždycky hrozně nadšené, když nás vidí, smějí se a dělají si z nás legraci. Ale aspoň jsme ulovily hezké fotky. Obě vesnice čítaly jen pár domků a zase v nich nebylo příliš živo. Muži jsou asi na polích nebo jinde pracovně a ženy s dětmi různě praly, tkaly, válely se. Každopádně v momentě, kdy do vesnice vkročíme, se většinou veškerá pozornost týká nás. Proto všude hezky pozdravíme a pro jistotu se ptáme, kudy můžeme procházet. Součástí vesnic je totiž většinou i místo pro modlení a různé rituály, případně i rodinné hrobky a tam by cizinec samozřejmě neměl chodit.

Vesnice v okolí Waikabubak

Vesnice v okolí Waikabubak   Vesnice v okolí Waikabubak
Vesnice v okolí Waikabubak   Vesnice v okolí Waikabubak

Protože pořád zápasím s nějakou chřipkou, jdu si zase lehnout a Peťa se poctivě učí. Po hodinové pauze vyrážíme konečně s Paulusem do jeho rodné vesnice, Puunaga. Bereme si místní Bemo, což je něco jako autobus (místní městská hromadná doprava). Já se tam samozřejmě nevlezu, takže jedu v předklonu. Paulus nám ukazuje svůj dům, kamarády, synovce a neteře. Drobné vyrušení od odpolední kávičky představuje zápas s hadem v „obýváku“. My tedy naštěstí vidíme už jen to, jak ho odnáší pryč s něčím červeným na hlavě, uuau. Pak se jdeme podívat na kopec s rozestavěnou sochou Ježíše Krista a Panny Marie, lešení vypadá pevně a nemáme vůbec strach. Paulus je hodný, ale občas nám nerozumí, sám docela dost mluví a taky říká slova jako "viliš" (=village = vesnice) a "finis" (finish = konec). Proto ten název dnešní kapitoly a vlastně celé dovolené. Nemůžeme na to zapomenout. Já jdu po výletě zase spát a Peťa zase studuje. Další pauza na seznamu, protože už taky stárneme, že jo. V půl 7 vyrážíme na večeři, na kterou nás pozvala Yuli. Vezmeme jim nějaké sušenky a jdeme do Tarung village. Jsou moc hodní, vždycky nám dají čaj, i ty sušenky a nakonec výbornou tradiční Sumbskou polévku s rýží a kuřetem. Je to z listů batátů a je vynikající. Vařily asi děti, protože Yuli si s námi celou dobu povídala (vaří dost podobně jako Paulus). Přišel taky Roy, řidič Yuliany, který nás zítra poveze na tradiční pohřeb. Ten jsme domluvili jen tak mezi řečí. Prý to pro nás bude jedinečný zážitek a tak neodmítáme. Roy nám nabídl taky Sumbskou pálenku, z Peci, plodu palmy, a tak jsme ochutnaly. Je to trochu jako slivovice, ale vůbec to tolik nepálí. Peťa tvrdí, že je to jako Arak. Druhý den ráno jsme museli před pohřbem zastavit v lékárně pro oční kapky, protože Roy měl z toho hrozně červené oči. Něco na tom oslepnutí z alkoholu možná bude. Roy mi mimochodem řekl, že vypadám jako Milan Baroš, to potěší, vzhledem k pohlaví. V rámci konverzace musíme zatajit, že si rády dáme víno a naopak zalhat, že jsme křesťanky. Tady totiž nechápou, když člověk nemá náboženství. No, ještě že nás z toho nezkoušeli. Dostáváme ochutnat ještě vepřové maso, výborné, vařila paní matka. No a nakonec, aby té legrace nebylo málo, Yuli vypráví zážitky z Francie a tvrdí že má ráda viagru. A Jo! FOIE GRAS!? Drobné přeřeknutí. Pak si ještě trochu zazpíváme a jedeme domů, odpočinout si na další dobrodružství. Jo a ještě před spaním musím Peti stříkat dezinfekci do ucha a potom po mně chce, ať ji proleju oko vodou. Hygiena se vším všudy.

*Viagra se čte totiž dost podobně jako „foa gra“, takže proto ten omyl…

Výdaje dne - 8 000 kafe
                     7 000 Luca pití
                   15 000 Prei Rame
                     3 000 kafe
                     4 000 gorengan
                   10 000 taxi
                   10 000 taxi zpět
                   26 000 sušenky village
                   15 000 ještě něco, ale co?

Pohřeb

Vstáváme před sedmou, zapínáme DVTV (s Lumírem Němcem), protože si myslíme, že máme dost času, ale do toho klepe Paulus, že snídaně je na stole. Ještě nám řekl, že můžeme zůstat další dny za zvýhodněnou cenu, protože tady nám dají i snídani, kdežto v Aloha hotelu ne. Tak to nemůžeme odmítnout, máme tu už dost věcí a navíc s Paulusem je sranda. Na snídani natáčíme video pro školní projekt, potom i jedno česky a jdeme se chystat na dnešní den. V deset se scházíme s Royem a ten nás autem zaveze na trh Wailiang, který je ten starší ve Waikabubak. Kupujeme kilo cukru a betel, uděláme pár fotek u prodejce kuřat a jedeme se podívat ještě na novější trh, Weekarou. Ten je trochu mimo hlavní centrum, je vystavěný z plechových stánků a je daleko větší. Sehnat se tu dá všechno možné, ale nic nekupujeme a jedeme dál. Přijíždíme k vesnici Watu ladang, jdeme kopcem k domkům a darujeme přinesené věci. Uprostřed dvou domů už teď leží dvě mrtvé krávy, obě s rozseknutými krky. Dočetly jsme se, že tyto oběti mají doprovázet nebožtíka do světa předků, takže je to pro jeho dobro. V tomto případě vlastně její. Seznamujeme se s několika místními, dostáváme kávu a čekáme, co se bude dít. Zanedlouho se ozve hlasité skandování, to vedou cestou další krávu, je přivázaná za jednu zadní nohu a dvě lana má kolem krku a čumáku. Když se krávě do kopce a na smrt nechce, popohání ji ohněm (zapalují jí ocas). Je kolem toho velký rozruch, protože kráva se brání a snaží se utéct a to všechny ještě víc rozohní a hulákají a povzbuzují se. My se trochu bojíme, protože kdyby se ta kráva dostala k nám, nebylo by to hezké. Drží ji sice asi 5-6 chlapců za každý konec, ale i tak. Krávu zabijou docela nehezkým způsobem, skoro jako by se vyžívali v tom, že zvíře trpí, ale je to tady tradice a s tím asi nic nenaděláme. Nejdřív ji seknou do hrdla, a jakmile se kráva vzpouzí, sekají ji ještě po bocích těla. Samozřejmě je po celou dobu uvázaná, ale jakýkoliv její hbitější pohyb je vyburcuje k dalším útokům. Chudák zvíře. Pro slabší žaludky to rozhodně není. Stejným způsobem přijdou o život ještě další dvě krávy, to už se nebojíme a koukáme skoro z první řady. Pak Roy zaslechne, že se chystají zabít buvola a tak se jdeme dívat z druhé strany, ať vidíme lépe. To jsme ještě nevěděly, že buvol přijde z druhé strany, tzn. zpoza nás. Jeden pán mi dokonce nabízí svou mačetku, abych si šla taky seknout!!! S díky odmítám. Smrt vypadá docela podobně, buvol nemá příliš sílu bojovat, protože seknutí na krku je dost velké. Chlapi začali okamžitě všechny kusy porcovat. Je zajímavé, že vyvrhli z břich těch nebožáků ještě velké množství trávy. Na zemi se konec konců válelo spoustu věcí z jejích vnitřků. My mezitím dostáváme oběd. Je to rýže s vepřovým, to jsou asi vepříci zabití předchozí dny. Celkem jich prý bylo 22. Dohromady to znamená 28 zvířat, jako oběti pro mrtvého. Místní jsou rádi, že nám chutná, několik jich pokyvuje naším směrem a smějí se, když reagujeme zpět. U oběda se nás taky chytá nějaký místní Guru (učitel), který nás spěšně zve na večeři. Musíme říct, že máme obě přítele a opět že jsme křesťanky, už nám to jde docela automaticky. Znáte to, když nějakou lež opakujete pořád dokola, pak tomu začnete už i sami věřit. Když dokončí porcování masa, rozdají různé kusy všem rodinám, podle důležitosti. Systém je zajímavý, kluci chodí s masem a vyvolávají jméno rodiny, dokud se někdo nepřihlásí. I k nám dojdou s masem, je to asi zvykem, že když přijde host, nabídne se mu i oběť. Taky se mi zdá, že máme ty nejhezčí kusy, čisté maso, žádné kůže nebo vnitřnosti, ostatní mají všechno možné. Maso si vážeme na provázek, protože jsme si nepřipravily tašku, ale oni jsou naštěstí pohotoví a pomáhají nám. Na závěrečnou proceduru, kdy tělo mrtvé přenášejí do hrobky, jsme již nezůstaly. To mě docela mrzí, ale Roy, náš průvodce, už vypadal znuděně. Maso jsme hodily Julči a pak jsme si jely koupit pivo. Bylo potřeba. Krátká pauza a jdeme zase na večeři do Tarung village.

Pohřební rituály a nečekaní hosté
Pohřební rituály    Nečekaní hosté

*Paulus nám pověděl, jak přišel k obrovské jizvě na krku: seknul ho soused, z čista jasna, mačetou. Paulus prý třikrát omdlel, pak se šel ještě chvíli pomodlit, aby Bůh sousedovi odpustil a až potom se nechal zavézt do nemocnice.
**Guru nám povídá, že jeho žena má "tventysik" (26) a on sám, on prý že má "fortysik" (46). A takhle to na Sumbě chodí, není nezvyklé, že muži tady mají takto mladé ženy, pro ně je to jen otázka peněz.
Wailiang market – old one
Weekarou market – new big market
Watu ladang – funeral ceremony village

Výdaje dne - 500 000 ubytování
                     40 000 betel
                     16 000 cukr
                   100 000 obchod
                    12 000 obchod

Plážová turistika

Dneska ráno se budíme lehce před sedmou a pár minut na to už klepe na dveře Paulus, že máme vstávat, že snídaně je hotová. My jsme docela odolné a už zvyklé na různé asijské výstřelky, ale těžko říct, jestli by tyhle budíčky nevadily jiným, méně odolným turistům na dovolené. Někdo by mu to měl říct, ale my to asi nebudem. Po deváté nás vyzvedává Roy i s Yulianou a vyrážíme směrem na pláž Marosi. Cestou potkáváme na cestě již mrtvou krajtu (mega obří, viz. foto) a za necelou hodinku dorážíme do Marosi.

Krajta, kterou jsme naštěstí viděli už jen z auta

Zelená krajina s buvoly, kopce, palmy a na druhé straně bílý písek a tyrkysové moře, to je krásná kombinace. Z Marosi vyražíme s Luc pěšky na Kerewei beach. Roy s Yuli jedou autem a čekají nás tam. My jsme chtěly pěší túru, tak to máme mít. Cesta tím pískem je docela dobré cvičení na nohy. Na konci Marosi beach jsou skály, tak koukáme, kam dál. Vlevo jsou domky a cestička nahoru. Zamíříme k domkům a potkáváme nějakého pána, tak se ho ptám, jestli můžem přes ten pozemek nahoru. Prý jo a už nás vede cestou nahoru kolem docela dost velkého buvola, který se na nás nedívá moc přátelsky. Ale Yuli nám v autě říkala, že buvoli jsou nejhodnější zvířata s dobrým srdcem a prý se perou jen když bojují o holku. Tak pohoda, tenhle je sám a nemá se s kým prát. Pán nás vede dál až na vyhlídku na skále a pak slízáme dolů k pláži, kde nám padá brada.

Z Marosi na Kerewei beach
Z Marosi na Kerewei beach   Z Marosi na Kerewei beach

Zase úplně prázdná pláž s tyrkysově zabarvenou vodou. Tak jdeme pod strom, že si odpočinem a zaplavem. Pán si sedá taky, začíná si hrát s telefonem, ale my jdeme plavat. Nějakou dobu si ještě dáváme pěkně po indonézsku pauzičku na pláži a pak už se bojíme, že Yuli s Royem na nás budou čekat moc dlouho, tak se zvedáme a že půjdem dál. Pán se zvedá taky a začíná nás zase vést. Šmatláme za ním kolem bažiny. Prý tady krokodýli nejsou (krajty stačí pozn. autora). Za chvíli přicházíme do Kerewei. Yuli s Royem spí. Nechcem je budit, tak jdem ještě na pláž a loučíme se s pánem, který se vydává zpátky domů. Celou cestu jsme přemýšlely, jestli nás vede jen tak nebo za to bude něco chtít. Protože na Bali by nás nikdo zadarmo nikam nevedl a možná vlastně ani neporadil správný směr. Trochu se stydím, že jsem si celou dobu myslela, že si za to něco řekne. Ale tady jsou lidi pořád ještě nezkažení západním světem a "Bali style turismem". Jediné, co jsme pánovi dali, byla smažená zeleninová placka k obědu, tak aspoň něco. Než se Yuli s Royem vzbudili, stihly jsme ještě usmlouvat dva kokosy za krásných 20 000 rupii (necelých 40 Kč, protože „one coconut per day keeps the doctor away“). Pak už fičíme zpět do Waikabubaku. Mimochodem se dovídáme, jak to doopravdy bylo s tou Paulusovou jizvou. Prý byl zlý a sprostý docela dlouho ke svým sousedům (což je pravda, že on teda je k ostatním Sumbáncům, i dětem) až sousedovi ruply nervy a seknul ho mačetkou do krku. Prý kdyby souseda někdo nezastavil, už by bylo po něm. Zajímavé je, že se z toho vůbec nepoučil a doteď se k jiným lidem nechová moc hezky a je dost panovačný. Tolik asi k tomu, jak se řeší sousedské spory. Na večeři nás dneska pozval pan učitel z pohřbu, ale když jsme se konečně doštrachaly do jeho domu, zjistily jsme od jeho mamky, která mimochodem seděla na terásce polonahá, že je ještě na poli a nemá telefon. Holt na nás zapomněl. Nevadí, aspoň máme jeden večer bez konverzace. Prý máme přijít později. Akorát my už máme dost hlad, tak dáváme po cestě smažené nudle se zeleninou a pak už míříme zpátky na hotel. Tam nás zas vyslýchá Paulus, kde jsme byly (nechápu, proč nedělá radši policajta, šlo by mu to vážně dobře) a připomíná, že zítra se s ním stoprocentně musíme vyfotit. Jojo. Dneska poslední noc ve Waikabubak, zítra už míříme na východ do Waingapu.

S Yulli a Royem

Výdaje dne - 15 000 betel
                       6 000 voda
                       6 000 gorengan
                   100 000 benzín
                     20 000 kokosy
                     30 000 nudle
                     18 000 obchod

Další přesun, směrem na východ

Ráno si přivstaneme, protože chceme vyrazit co nejdřív směrem k Waikelo Sawah. Nevíme jaká bude cesta, takže už v půl sedmé jsme na nohách. Překvapivě, snídaně dnes ještě není, přestože všechny předešlé dny už nás touhle dobou Paulus skoro budil – náhoda? Vydáme se pěšky směrem k Waikelo Sawah a ptáme se prvního bemo řidiče, jestli nás vezme. Paní vedle něj nám říká, že na Waikelo to jede až z benzínky, která je odsud asi 3 km a odjedou. Dalšímu bemu teda řekneme, ať nás vezmou k té benzince. První úsek cesty jsme zvládly! Ta druhá část je trochu víc záludná, nevíme, jak vysvětlit, že chceme vyhodit na hlavní cestě a ne až u samotné přehrady. Jeden kluk po nás chtěl 200 000, což v místních cenách znamená výlet přes půl ostrova a ne 9 km! Nakonec se nám to podařílo ukecat, že nás vysadí na cestě, ale protože jsme cizinci, tak nás musí mladík trochu natáhnout. Z místa, kde nás vysadí pokračujeme pěšky asi 1,5 km a přicházíme ke krásným, rozlehlým rýžovým polím, kolem kterých jsou vykopané vodní kanály pro zavlažování.

Waikelo Sawah

Místní zrovna na jednom políčku pracují, ale i tak nám mávají na pozdrav. Tady funguje vzájemná výpomoc mezi rodinami. Všichni pracují s jedním pluhem na jednom poli a pak se přesunou na další. Pracují bez strojů, takže jeden za všechny, všichni …      Vycházíme po schůdkách k prameni až k jeskyni, ze které voda vyvěrá. Zápasíme trošku se strachem z výšek i možného utonutí, protože tam vede úzká betonová cestička. Nakonec se ale dostáváme až k hrázi, kde vidíme celou tu nádheru. Vody je hodně, takže u přepadu to pořádně hučí, tam bychom spadnout nechtěly. Je tu krásný výhled. Příroda kolem je teď zelená, pole s rýží jsou pravidelně uspořádaná vedle sebe a všechno rámuje kopcovitá krajina.

U prameneChvíli si pak ještě máčíme nohy v klidnějším rameni vody pod přepadem, sledujeme místní, kteří si zrovna přišli vyprat a okoupat se a pomalu vyrážíme zpět. Kouzelné ještě bylo, když zdejší chlapíci přivedli dva buvoly, aby se ve vodě osvěžili. Plácli tam sebou a jeden si koupel vyloženě užíval, i když z něj nebylo vidět nic, než rohy. Zpátky jdeme kousek pěšky, protože zrovna nic nejede, ale po chvíli nám zastavuje mladík na skútru a chce nás obě vzít, ale mně se to moc nelíbí, přeci jen jsem trochu velký Evropánek. Naštěstí vzápětí přijíždí bemo a bere nás na přestupní zastávku. Tady je velký zmatek, stojí tu tak 5, 6 bemo a pokřikují jeden přes druhého. V tom všem povyku slyšíme, jak někdo volá „Petro, Petro“ a hle, náš pan učitel, který nám zapomněl uvařit večeři. Chvíli se u něj zastavujeme, ale pak už zase někdo jiný volá, že nás zaveze k hotelu. Koukáme s řidičem na sebe a myslíme si, že nás ten řidič už někde viděl a možná i my jeho, ale kdo ví.

K jídlu si dáváme kokosovou rýži, kupujeme gorengan na večeři a jdeme čekat do hotelu na náš travel (to měl být prostředek pro cca 6 lidí) do Waingapu. Uděláme posledních pár fotek s Paulusem a s nějakou cizí paní, odmítneme pozvání na oběd, protože jsme se přejedly a přesně ve dvě vidíme přijíždět auto – takže private taxi – a odjíždíme do Waingapu. Roy se neukázal, ale aspoň volá řidiči, jestli nás vyzvedl. Řidič neumí anglicky, tak to si moc nepopovídáme. Pouští hudbu. Z kraje dobrý, ale pak pustí nějakou tu jejich šílenost, která je po chvíli tak hlasitě, že nás obě bolí uši a musím ho poprosit, aby ji ztlumil. Při přejezdu mezi západem a východem si nejdřív říkám, že se toho tak moc nezměnilo, potom ale najednou krajina úplně změní ráz a ze zelených kopců jsou vyprahlé, hojné ovocné stromy střídají občas nějaké palmy a malé košaté stromky. Opravdu je poznat, že je tu daleko větší sucho. Jeli jsme asi 3 hodiny. Slušný výkon. Vyhodí nás až u hotelu, prima, mám problém s Wi-Fi, ale slečna na recepci si poradila i s češtinouv mobilu a tak nás konečně ubytují. Jdeme ještě na obhlídku města, a potom si už jen jdeme udělat plány na další den. Dobrou noc.

Výdaje dne: 10 000 bemo
                    40 000 bemo 2
                    20 000 bemo
                      8 000 bemo
                    30 000 oběd
                      5 000 gorengan
                  200 000 cesta
                  165 000 hotel
                    20 000 rambutan

Chill & cium (čti čum)

Dneska ráno jsme si trochu přivstaly, pěkně v 5:30, protože nám holky na hotelu tvrdily, že jediný autobus do Melolo jede v 7 ráno anebo pak až ve tři odpoledne. Snídani už jsme měly na stole ve formě suché bagetky prý s čokoládou (cukrem) vevnitř a kafe, které mělo víc cukru v jednom hrnku, než jsme snědly za celý loňský rok. Mně teda spíš vadí ten logr všude, i na hrnku, než ten cukr. Už nám teda spíš přijde, že většinou pijem cukr s příchutí kafe nebo čaje. Takže jsme si daly onu snídani a vyrazily na bus, který jel už pro jistotu v 6:38, tedy minutu po tom, co jsme nastoupily. Tak buď to jezdí dřív anebo mega pozdě, člověk si tu nevybere. Každopádně nemá cenu nikde chodit včas.
Cesta do Melolo proběhla hladce a trvala asi jen hodinu dvacet. V Melolo jsme velice hladce našly ubytování, které jsme si vyhlídly na internetu noc předtím. Přišel nějaký pán a že nám sežene klíče. Pak přišel další pán a ten první zmizel. Ten druhý (Wahil se tuším jmenoval) taky tvrdil, že nám ty klíče sežene a taky odešel. Posléze přišel s tím, že prý majitel ještě nemá čas, protože pracuje v obchodě. Tak čekáme. Čekáme dlouho. Wahil několikrát odběhne a vrátí se s tím, že majitel má v obchodě hodně lidí a že klíče už už přinese. Pak Wahil někam zmizí na scooteru. Do Melolo jsme přijely v osm a je deset a my pořád čekáme. Už z toho kvetu. Na baru nebo jak to nazvat, kde pořád čekáme, sedí týpek co umí trochu anglicky. Spíše teda neumí, než umí, ale chtěl hrozně mluvit, tak se jej anglicky ptáme, kde je majitel, protože už zapouštíme kořeny do země. Najednou majitel přichází. Akorát nejde z obchodu, ale z toho ubytování. Zrada. Tak pokoje jsou prý obsazené. Pecka, odkud teda chtěl Wahil vzít ty klíče? Wahil se ztratil. Jsme bezďačky. Týpek z baru mě bere na scooter a jedem se podívat na další ubytování. Majitel, jak jinak, je opět v obchodě. Jedeme teda do obchodu. Majitel se ptá, jestli můžeme ještě hodinku počkat. Můžem, ale jdem se najíst. Všechno je proti nám, nikde není žádný pořádný warung (bistro), všude jen bakso (masové koule). Konečně nacházíme warung, kde mají i kuřecí polívku. Po obědě ještě dáme kafe s veškerým cukrem, který v Melolo našli a hned pak fičíme zpátky do obchodu. Majitel říká, že uklízečka už je na místě a dá nám klíče. Jdem teda do hotelu. Nikde nikdo. Soused odnaproti říká, že musíme za majitelem do obchodu. Říkám, že zrovna odtamtud jdem. Hodný pán říká, že uklízečka právě odjela. Super, moje trpělivost je u konce. Pán to asi poznal a hned nasedá na svůj scooter a jede nám pro klíče do obchodu. Pro změnu čekáme. Pán se vrací bez klíčů. Že prý je přiveze uklízečka. Přijíždí uklízečka a dává mi klíče a vysvětluje, že musela jet na trh koupit rybu. Už ani nevím jestli jsem jí v té, s prominutím, nasranosti a v tom vedru poděkovala. Tak jsme si oddychly, že máme klíče a jdem do pokoje. To jsme ale ještě nevěděly, že to nejhorší nás teprve čeká. Po všem tom kafi musím jít čůrat, tak odklápím desku na záchodě a nevěřím svým očím. Asi nemám ani dostatečnou slovní zásobu, abych popsala, jaký sajrajt v tom záchodě byl. Mixik všemožných zvířátek a broučků a kdoví čeho ještě. Chci to spláchnout. Neteče voda. Chci se uklidnit a pouštím klimatizaci. Nefunguje. Říkáme si, že dovolené v Chorvatsku mají něco do sebe. Za dnešek máme nejen spoustu zážitků, ale taky nervy v prdeli. Jdu se zeptat sousedky, co vykoukla z pokoje, jestli jí funguje voda. Funguje. Divné. Dává mi kýbel s vodou na spláchnutí toho sajrajtu, ale to nestačí. Napouštím vodu z hadice na kytky. Omyla jsem si tím taky obličej a přijdu si, jak vykoupaná v posekané trávě. Hodný pán odnaproti přichází. Chce pomoct s vodou. Jede pro majitele. Přijíždí oba. Majitel je kůže líná a nechce se mu nic opravovat, tak nám nabízí ještě dražší pokoj vedle. Říkáme ne. Říká, že je potřeba vyměnit baterky v ovladači od klimatizace. Nehýbu se. Pochopil, že já pro ně fakt nepojedu. Přiváží teda nové baterky. Klimatizace funguje přesně dvě minuty a pak napíše error. Začíná oprava vodovodního potrubí tím, že do nich začíná čímsi mlátit. Voda teče asi taky jen dvě minuty. Majitel ovšem odjíždí v domnění, že je vše v pořádku. Hodnému pánovi říkáme, že vlastně pořád nic nefunguje. Luca se jde koupat k sousedům. Já jen sedím a čumím a čekám na zázrak nebo co. V jednu jsme domluvené s Wahilem, že nás zaveze na vodopád. Je za deset jedna. Check-in nám zabral skoro pět hodin. V jednu čekáme na Wahila, který nějak nejede. Tak se vydáváme k jeho domu. V 1:15 vidímVodopád Wainurange, jak si to Wahil v klídečku šmáruje z mešity. Hlavně nic neuspěchat. Jede ještě vyzvednout helmy a druhého kámoše se scooterem, který poveze Lucu a je zvědavý jak babky na trhu a nedá se mu vysvětlit, že Česká republika není ostrov. Cesta na vodopád trvá asi půl hoďky, a pak musíme krásnou kopcovitou krajinou dolů k vodopádu. Lucy řidič brblá už asi po prvních pěti krocích, že už nemůže. Dolů to byl celkem sešup, konečně nějaký hike! Po dvaceti minutách jsme u vodopádu, kde do vody skáče německý páreček. Holt Němci, mají výbavičku a botičky do vody, nám to bez bot klouže jak sviňa. Tak se taky okoupu, protože si nedělám naděje, že by voda v tom zatraceném pokoji fungovala. Vodopád měl zas krásně modrou barvu i přesto, že je teď období dešťů a měl by být víc zakalený. Pak se zas štracháme cestou nahoru a vracíme se zpět do Melolo. Dáváme ještě kávičku u Wahila doma a pak se jdem kouknout na most na krokodýly. Žádné nevidíme. Ale prý je jich tu všude hodně. Wahil nás ještě večer bere na pláž, kde krokodýli jsou, ale neodvažujeme se jít až k nim. Na večeři dáváme bakso (co jiného taky tady) a jdem vymyslet, co zítra, protože v tom strašném hotelu zůstat nechcem. Samozřejmě stále nic nefunguje a jako bonus se vypíná i elektřina. Hodný pán odjíždí pro posily (opraváře). Chudák, dneska jsme ho pěkně zaměstnaly, tak mu jako dárek dáváme betel. Doufám, že to má rád, protože za celý den nic nežvýkal, to by byl pech narazit na jediného člověka na Sumbě, který nebeteluje. Wahil s tou jeho Kelišovou dokonce mixovali betel s cigaretkou. Yummy. Nakonec se domlouváme, že pojedem zítra ještě dolů na jih do Baingu. Melolo nás nenadchlo a přístup majitele hotelu vyloženě vytočil doběla. Jinak ještě k titulku dnešního dne – hodně jsme chillovaly (= nic nedělaly = čekaly na zázrak ve formě klíčů) a cium - indonézsky to znamená dát pusu, ale my jsme si to tak jen přepsaly, má to být normální české čum, protože sedět a čumět je nejoblíbenější aktivita Indonézanů.

Výdaje dne: 40 000 cesta do Melolo    
                   40 000 jídlo
                    7 000 voda
                  10 000 parkoviště
                140 000 cesta na vodopád
                 18 000 voda + sladké
                 22 000 mie ayam

Pokračovat na část 2

Přidat komentář



(nebude zveřejněn)



Ochrana proti spamu (prosím, zodpovězte následující otázku):